Way of Love

You knew all along?

Předposlední díl je tu. Možná jsem to teď trochu uspěchala, takže snad se vám to bude líbit. Moc ráda bych věděla, co si o celém příběhu myslíte, takže každý koment potěší :D a ještě, pokud se vám můj příběh líbil, můžete se vrhnout na můj nový příběh, který jsem právě začala, samozřejmě opět na téma One Direction, s názvem In the grip of love (V zajetí lásky) :D 

 „A tohle, kam mám dát tohle?“ Vykoukla jsem z ložnice, Niall si pohlížel jednu z mích starých, zarámovaných fotek, byla jsem na ní já, Bella a rodiče. „Vrať ji zpátky do krabice.“ Požádala jsem ho. „Proč?“ Zamračil se nechápavě. „To je na dlouho.“ „Máme celý měsíc.“ Usmál se a já povzdechla. „S našima nemám takový vztah, jaký bych si přála mít.“ Zkrátila jsem to a vrátila se k vybalování svého oblečení, až jsem došla k Niallovým věcem. Zarazila jsem se a mlčky se na ně dívala. „Děje se něco?“ Objal mě zezadu a položil si hlavu na moje rameno. „Tvoje věci.“ „Co je s nimi?“ Nechápal. „Mám je vybalit? Víš, to by znamenalo, že spolu bydlíme a já nevím jestli...“ Otočil si mě k sobě a dlouze mě políbil. „Můžu s tebou prosím bydlet?“ Zašeptal mi do ucha. Zasmála jsem se. „Když to s námi vydržíš.“ „Jestli mi budete každý ráno dělat snídani, nevidím v tom žádný problém.“

Bydlet s Niallem byla ta nejlepší věc, jakou jsem kdy udělala. Konečně jsem byla šťastná, za celý ten měsíc, kdy jsme spolu byli téměř celý den, mi došlo spousty věcí, třeba to, že Liam mi moc chybí, ale ne jako partner, ale jako kamarád, nechtěla jsem, aby spolu s Niallem válčili. Pořád jsem ho měla ráda a dokonce jsem mu i odpustila, ale nemilovala jsem ho, moje srdce si ukradl Niall a já jen doufala, že mi ho už nikdy nevrátí. Měsíc utekl jako voda, ani jsme se nenadáli a klukům začalo turné. Jak jsem slíbila, osobně jsem Nialla doručila zpátky do Londýna.

Smáli se, cpali se pizzou a povídali si. Spokojeně jsem je pozorovala, takhle to mělo být. Když Liam odešel do kuchyně, aby udělal další popcorn, následovala jsem ho. Musela jsem dořešit jednu starou záležitost a trochu mu ulevit od pocitu vinny. „Ahoj.“ Usmála jsem se a opřela se o kuchyňskou linku. „Ahoj.“ Oplatil mi úsměv. „Potřebuješ něco?“ Přikývla jsem, odložil mísu s pocornem a stoupl si proti mně. „Děje se něco?“ „Děje se toho spousta. Víš ten měsíc mi dal vážně hodně, mám tě ráda Liame, mám tě strašně moc ráda a chyběl jsi mi, ale...“ „Ale nemiluješ mě.“ Usmál se a já přikývla. „To je v pořádku.“ Taky se usmál. „Přeju vám to s Niallem, zasloužíš si být šťastná, po tom všem.“ „Děkuju je už všechno v pořádku?“ Pevně mě objal, ale ne tak jako dřív, tohle bylo přátelské objetí, které jsem tolik potřebovala, chtěla jsem mu totiž říct ještě něco, jedno malé tajemství. „Liame?“ Zašeptala jsem. „Ano?“ Odtáhl se ode mě, taky šeptal. „Musím ti říct ještě něco, ale nesmíš to zatím nikomu říct, platí?“ Zamračil se a přikývl. Zhluboka jsem se nadechla. „Jsem těhotná.“ Vyvalil oči a zalapal po dechu. „Pššt!“ Zakryla jsem mu dlaní pusu a stáhla ji zpět k tělu, až když jsem si byla jistá, že nezačne ječet. „Ale vždyť jsi říkala, že...“ „Já vím, to mi řekli doktoři, proto jsme s Niallem neřešili ochranu. Ale prostě jsem těhotná, mám to potvrzený.“ Chvíli na mě zíral, než se mi znova vrhl kolem krku. „To je úžasný!“ „Pššt!“ Okřikla jsem ho už po druhý. „Proč nechceš, aby to věděli? Nehodláš doufám jít na potrat.“ „Ne! V žádným případě! Ale první tři měsíce jsou rizikový, zvlášť v mým případě, nechci nikomu dávat falešné naděje.“ „Ale mě jsi to řekla.“ Namítl. „Protože nechci, abys si i nadále vyčítal, že kvůli tobě nebudu mít děti.“ Ušklíbla jsem se, vzala mísu s popcornem a vrátila se za klukama do obýváku. Měla jsem všechno dokonale promyšlené, kluci odjížděli na čtyři měsíce, až se vrátí, byla jsem rozhodnuta jim to říct, ale do té doby ne.

Zůstala jsem v Londýně, v domě kluků a pracovala jsem z postele. Měla jsem strach, že se zase něco stane, už jsem nehodlala udělat tu stejnou chybu. Bella zůstala v Miami a každý den se mi poctivě hlásila, stejně tak kluci. Volali každý den, Liam potají dvakrát denně. Cítil se za mě zodpovědný a já byla ráda, že se mezi námi všechno urovnalo. Potkal nějakou dívku, která se mu moc líbila, ale nedokázal najít odvahu, ji někam pozvat, tak jsem ho k tomu musela trochu postrčit, chtěla jsem, aby byl šťastný, tak jako já. Občas se u mě zastavily holky, moje rostoucí chuť k jídlu jim byla podezřelá, takže jsem jim to nakonec řekla, i Bella to už věděla, našla moji lékařskou zprávu. Den Niallova příjezdu se blížil, neskutečně jsem se na něj těšila.

Přetáhla jsem si přes hlavu volnou, šedivou mikinu, abych tak zakryla svoje rostoucí bříško, a pospíchala jsem do přízemí, kde byla slyšet směsice pěti hlasů. „Charlie!“ Niall odhodil tašky a rozběhl se ke mně. Popadl mě a začal se se mnou točit dokola. Nadšeně jsem se smála a pevně se ho držela. „Nialle! Polož ji radši.“ Namířil si to k nám Liam a Niall se zamračil. „Má pravdu Nialle, polož mě prosím.“ Poslechl a stále se mračil. „Nechtěla by jsi nám něco říct?“ Nadhodil Liam a já se usmála. „Jo, to chtěla.“ Přikývla jsem. „Počkat!“ Zarazil mě Niall. „Nejdřív chci říct něco já.“ Popadl svoji tašku a začal se v ní hrabat, cosi vytáhl a schoval to za záda. Odkašlal si a spustil. „Chtěl jsem to udělat jinak, ale nevydržím to, takhle už dál nemůžu. Měj si mě klidně za blázna, ale já to tak cítím.“ Klekl si a já pochopila. O můj bože! To není možný. Mlčky jsem ho vyjeveně pozorovala. Zpoza zad vytáhl černou krabičku, která skrývala ten nejkrásnější prsten, osazený růžovým diamantem. „Charlie, vezmeš si mě?“ Nikdo ani nedutal, všichni čekali, co ze mě vypadne. „Ano!“ Co čekali že řeknu?! Kluci začali jásat a objímat se, já se vrhla kolem krku Niallovi, prsten mi byl vcelku ukradený, no byl krásný, ale byl pro mě nepodstatný. „Nialle, taky ti musím něco říct.“ Zašeptala jsem, ještě stále v jeho objetí. „Nerozmyslela jsi si to, že ne?!“ Polekal se a já se zasmála. „Ne, to vážně ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ale můžeš být na sebe vážně pyšnej.“ Nechápavě se zamračil. „Jsem těhotná.“ Všechno opět utichlo, to mě i v tom rámusu slyšeli? „Cože?“ vyjeveně na mě zíral, jako bych snad spadla z Marsu. „Ale vždyť ti řekli, že nemůžeš mít děti?“ „Co?!“ Vyjekl Zayn, klukům jsem to neřekla, nepřišlo mi důležitý, jim to sdělovat. „Já vím, možná se spletli nebo jsi vážně dobrej.“ Začervenal se a Harry vydal cosi, jako dávivý zvuk, střelila jsem po něm pohledem. Omluvně se usmál a mrkl na mě. „Jak dlouho to víš?“ „Čtyři měsíce a dva týdny.“ „Cože?“ Vyjekli všichni najednou, až na Liama, který se šibalsky usmíval. „A to jsi nám to neřekla?“ Zlobil se Harry. „Nechtěla jsem vám dávat falešné naděje, mohlo se stát cokoli!“ „No právě!“ Panikařil Niall. „Mohlo se stát cokoli a já bych u toho nebyl!“ Usmála jsem se a políbila ho. „No, tak teď už to víš. A neboj, celou dobu jsem byla doma, nakupovali mi holky a pracovala jsem z postele.“ Ujišťovala ho. „Ty jsi to celou tu dobu věděl?“ Všiml si Louis Liamova pohledu. „Jo.“ Přikývl. „Každý den jsem ji kontroloval. Za málo Nialle, splatíš mi to jindy.“ Ušklíbl se. „Tak jde se slavit ne?!“ Zaječel Zayn nadšeně a všichni souhlasili.