Way of Love

Seriously?

Niall byl ohromený, nadšeně se usmíval, všem moc děkoval a pak se oslava pořádně rozjela. Má ledová socha měla úspěch, Niall ji okupoval převážnou část oslavy, tu zbývající strávil u jídla. Dort si nejprve snad stokrát vyfotil, než ho rozkrojil a spořádal několik obrovských kusů. Všichni byli spokojení, což znamenalo, že i já byla spokojená. Stavila se za mnou Perrie. Byla nadšená, moc se jí oslava líbila a taky si se mnou chtěla vyměnit telefonní číslo, dohodli jsme se, že někdy zajdeme na nákupy nebo tak něco. Většinu večera jsem proseděla u baru, pila jsem jen málo, musela jsem zůstat střízlivá, protože pro mě oslava končila až tehdy, kdy bude sál naprosto prázdný a uklizený, takže pozdě ráno. Po dvou džusech s vodkou jsem si nechala uvařit kávu, abych se trochu probrala, moc mi nepomohla, zato paparazzi ano. Všimla jsem si ho náhodou, otravoval kluky, dolézal za nimi, neustále se na něco vyptával a fotil je, byl jako dotěrný hmyz. „A dost!“ Došli mi nervy, moji oslavu nikdo kazit nebude! Došla jsem za ochrankou, kterou dělal bývalý, profesionální boxer a vysloužilý voják, vražedná kombinace. Oba jsem si je vzala sebou a s naštvaný výrazem, si to namířila ke klukům, když mě Zayn uviděl, zpozorněl a strčil do kluků, všichni se otočili mým směrem i paparazzi tak učinil, ale neměl se k odchodu, to se ještě uvidí. „A vy tu děláte co?“ Spustila jsem na něj, kdyby můj pohled mohl vraždit, už je mrtvej. Jen se ušklíbl. „Mám pozvánku.“ Sáhl do kapsy a podal mi onu zlatou kartičku, která byla propustkou na tuto oslavu. Bez mrknutí jsem sáhla do psaníčka pro zapalovač a pozvánku podpálila, načež jsem ji nechala spadnout na zem. „Tak teď už nemáte. Slušně vás žádám, aby jste opustil prostory tohoto soukromého pozemku.“ „A co když ne?“ Naklonila jsem hlavu na stranu. „Tak vás nebudu žádat a prostě vás odsud vyhodím.“ Nahnula jsem se k němu a vytrhla mu z rukou foťák, který jsem následně prudce hodila na zem. „Hej! To nemůžete!“ „Říká kdo?“ Ušklíbla jsem se, strčila mu do kapsy kalhot tisícovku, jako náhradu za foťák, a kývla jsem k ochrance, ti se na novináře okamžitě vrhli a surově ho odtáhli pryč. Mlčky jsem je pozorovala, jak mizí s mužem venku. „V pořádku?“ Otočila jsem se k vyjeveným, ale pobaveně se usmívajícím klukům. „To bylo hustý!“ Smál se kudrnáč a ostatní se přidali. „Takže jste.“ Odpověděla jsem si sama a hodlala se vrátit k baru, ale Zayn mě zadržel. „Počkat!“ Chytl mě za ruku, stáhl zpátky, postavil se za mě a otočil mě ke klukům. „Tohle je Charlie, organizuje tuhle oslavu. Charli, tohle je Harry, Niall, Liam a Louis.“ Představil mi je postupně. „Ale to ona ví.“ Usmál se Harry svůdně a mrkl na mě. „Ne, nevím, nic ve zlým, ale nejsem vaše fanynka.“ Usmála jsem se, načež se mi Niall vrhl kolem krku a pevně mě objal, neodpustil si ani pusu na tvář. „Děkuju! Je to perfektní! Ta socha a dort! Zayn říkal že jsi ho sama malovala! Je dokonalej a toho jídla, i kytky se tu dají jíst! Je to jako ráj!“ Smál se. „Nemáš zač, měl by jsi poděkovat hlavně Zaynovi a Perrie, tohle všechno vzniklo díky nim. Ráda jsem vás poznala, kdyby byl s něčím problém, někde mě tu najdete.“ Rozloučila jsem se a vrátila se k baru.

„Líbí se mi tvoje šaty.“ Otočila jsem se na Harryho, který se zničeho nic zjevil vedle mě. „Díky.“ Kývla jsem a přesunula svoji pozornost zpět k napůl vypitému drinku. „Teď jsi měla říct, taky se mi líbí tvoje košile.“ Kouzelně se usmál a prohrábl si vlasy. Sebevědomí mu skutečně nechybělo. „Víš, já nerada lžu.“ Řekla jsem a napila se. „Tak jsi mohla říct, že se ti líbí můj úsměv, moje oči, moje dokonalé vlasy.“ Povytáhla jsem obočí. „Už jsem ti říkala, že nerada lžu? A jo vlastně, asi před deseti vteřinami.“ Nahodila jsem otrávený, znuděný výraz, on se ale jenom spokojeně ušklíbl. „Takhle se mě ale nezbavíš krásko.“ Naklonil se ke mně a já chtěla ucuknout, ale stihl mě chytit. „Jsem lovec, čím víc budeš utíkat, tím větší touhu lovit tě budu mít.“ Zašeptal mi do ucha, vzal si od barmana pití a odešel. Namyšlenej blbec, co si o sobě myslí?

Tři hodiny ráno. Hostě se pomalu rozcházeli do svých domovů, využila jsem té chvíle a šla se převléci do džínsů, růžovo-fialové, proužkované mikiny a růžových Conversek, přičemž jsem konečně našla i svůj mobil. Když jsem se vrátila do přízemí, vila už byla až na personál prázdná. Zašla jsem do kuchyně a zkontrolovala kuchaře, uklízející po sobě kuchyň, DJ si balil svoje vybavení a číšníci pomáhali stylistkám s celkovým úklidem. Všechno šlo jak mělo. Unaveně jsem se posadila k jednomu stolu a z tašky, kde jsem měla dané i oblečení, jsem vytáhla desky s hromadou papírů, musela jsem je ještě vyplnit a taky napsat fakturu pro Zayna, aby mohl zaplatit druhou polovinu částky, která se vyšplhala opravdu hodně vysoko. Pomalu jsem tam usínala, všechno mě bolelo a absolutně mi to nemyslelo, písmenka mi plavala před očima, ale já to nevzdala. Netušila jsem jak dlouho tam sedím, do stavu bdělosti mě uvedlo až čísi odkašlání. Otočila jsem se a můj pohled se setkal s Liamovým. „Někde jsem tu nechal mobil.“ Oznámil mi a já jen pokývla hlavou, na víc jsem už opravdu neměla sílu. Liam šmejdil po sále a prohledávala možná i nemožná místa. „U baru je telefon, můžeš se prozvonit.“ Navrhla jsem mu. Udělal to a našel svůj mobil zapadlý mezi polštáři pohovky. Myslela jsem, že odešel, když se ozvalo skřípání židlí a on si ke mně přisedl, tázavě jsem se na něj zahleděla. „Ztratil jsi tu ještě něco?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, jenom ten mobil.“ „Fajn.“ Sehnula jsem se zpět k papírům, ale Liam mě opět vyrušil. „Copak pracuješ čtyřiadvacet hodin denně?“ Zajímal se. „Jenom někdy, třeba jako poslední dva dny.“ Zamumlala jsem. „Dva dny? To myslíš vážně?!“ „Smrtelně a prosím ššš, bolí mě hlava.“ „Ani se nedivím.“ Ušklíbl se a já se vzdala naděje, že bych snad mohla papíry dneska dodělat. „Dáš si něco? Když už jsi tady?“ Nabídla jsem mu. „Rád.“ Přikývl. Sbalila jsem si desky, hodila je do tašky a odvedla Liama do kuchyně. Tašku jsem hodila na zem vedle dveří a posadila se na kuchyňskou linku, vedle podnosů a misek se zbylým jídlem. „Ber si.“ Pobídla jsem ho. „To s tím novinářem, bylo fakt dobrý, díky moc.“ Usmál se a já si ho poprvé pořádně prohlídla. Vlastně se mi líbil, byl vyzrálejší, mužnější než ostatní kluci z One Direction. Působil klidněji a jeho úsměv nebyl tak dětský, jako třeba Niallův a co víc, proti své vůli jsem se ztrácela v jeho oříškově hnědých očích. „Za nic.“  „Budeš tu ještě dlouho?“  „Musím tu zůstat, dokud oni nedodělají svoji práci. Vidím to tak na čtyři hodiny, když nám bude přát štěstí.“ Zívla jsem. „A zítra zase pracuješ?“ Přikývla jsem. „Mám teď rozdělanou důležitou akci, která nepočká.“ „Jakou?“ Byl první člověk, který se zajímal o to, co dělám. „Charitativní akci pana Rowna.“ Usmál se. „Vím o čem mluvíš, jsme s kluky pozvaní, má to být akce roku.“ „Přesně o to se snažím.“ Souhlasila jsem. „Takže na té akci budeš.“ Ujišťoval se. „Jo, budu.“ „Nechtěla by jsi jít se mnou?“ Zamračila jsem se a on se smutně pousmál. „Jasně že nechtěla, neměl jsem se ptát, promiň.“ V mysli mi vyvstanula tvář dotěrného, namyšleného Harryho, s ním bych nešla, ani bych s ním takhle nekonverzovala, protože on splňoval moji skutečnou představu o One Direction, o bandě namyšlených, sobeckých spratků. Ale Liam byl jeho pravým opakem. Byl to takový ten kluk, ke kterému poběžíte, když vám někdo ublíží, kluk, kterému s klidným svědomím, svěříte všechna svá tajemství, kluk s kterým založíte rodinu, kterého si jednou vezmete a pak s ním zestárnete. „Půjdu s tebou ráda.“ Překvapeně zamrkal a usmál se. „Vážně?“ „Jo.“ Přikývla jsem a sáhla po mém bzučícím telefonu, volala mi sestra.

Další kousek, podle mě o něco slabší :( Chci sem dát co nejvíce už napsaných kapitol, které jen doupravuju, dokud mám čas :D Snad se bude líbit aspoň trochu :D