Dračí věk

Prolog

Draci. Nádherná, mohutná stvoření. Každý o nich slyšel. Kdysi, v dávných dobách, byli pouhým mýtusem, ale nyní? Byli obdivovaní. Uctívaní. Je tomu již pár století, co se draci objevili a o něco méně tomu, co se s nimi lidé naučili komunikovat. Bohužel jen nějací lidé měli onu schopnost se s draky domluvit. Byli to vyvolení. Každý si přál mít svého draka a stát se dračím jezdcem. Včetně mě. Tedy tak tomu aspoň bývalo, dokud jsem byl malý. Můj otec s matkou, nechť je jim země lehká, byli u dvora vždy vítáni. Byli bohatí a měli vlastní rozlehlé panství. Avšak o mých sedmých narozeninách vše skončilo. Napadl nás sousední klan a kvůli zradě zevnitř bylo naše panství dobito a rodiče zavražděni. Mě nechali žít. Prý se jim budu ještě hodit. Vůdce nepřátelského klanu, Tsukomoto Neji, přímo před mýma očima mé rodiče popravil. Plakal jsem, byl zoufalý. Prosil a naříkal, avšak nic nepomáhalo. Neji mě daroval jako hračku pro svého nejmladšího, 17-ti letého syna Kibu. Doufal jsem, že na mě bude hodný, avšak šeredně jsem se zmýlil. Nejdříve si mě pouze dobíral. Utahoval si ze mě a nadával mi. To by se ještě zvládnout dalo, i když jsem často plakal. Jenže později se jeho týrání stupňovalo. Začal mě bít. Kopat do mě, mlátit opaskem či bičíkem. Ve třinácti letech mě poprvé znásilnil. I teď, po dvou letech si to stále moc dobře vybavuji a vzpomínám na tu bolest. Nedá se na to zapomenout. Už jen kvůli tomu, že mě začal znásilňovat pravidelně. Každý den jsem se modlil k bohu, aby vše přestalo. Aby mě nechal na pokoji. Vroucně jsem si přál, aby mě někdo zachránil, ale nestalo se tak. Proklínal jsem svůj život, přál si umřít. Jenže nemohl jsem. Nemohl jsem dovolit, aby náš rod jen tak zanikl. Byl jsem poslední naděje. A navíc jsem měl moc. Jistou moc, o které nikdo nevěděl, dokonce ani moji rodiče ne. Ta moc byla má jediná naděje na přežití a možnou záchranu.