Dračí věk

Kapitola 11.

Konečně je to tu! Omlouvám se za delší trvání, ale keksnul mi noťas a zmizely mi veškeré věci. Úplně vše. Teprve nedávno jsem jsi koupila nový noťas. Naštěstí se jim podařilo vše zachránit. Takže zde vám dávám další díl. Je psán trochu jinak, než ty předchozí. Dlouho jsem uvažovala, jak to mám udělat, aby to bylo pochopitelné, ale snad vám to smysl dávat bude. Nevím, jestli jsem teď jen nějaká přecitlivělá, ale celkem jsem si u dílu pobrečela. Snad vás to zasáhne tolik, jako mě. A děkuji všem, kteří toto čtou. Ani nevíte, jak moc mě to těší. ♥ 

Tiše jsem zaúpěl a rozlepil těžká víčka.Párkrát jsem zamrkal, ale...nic jsem neviděl! Oči jsem si protřel, ale temnota byla stále všude kolem mě! Ani jsem nic neslyšel. Udělal jsem pár kroků, ale bylo to, jako by pode mnou nic nebylo. Snad jsem se dokonce ani nepohnul. Co se to děje? A proč se to děje? Vždyť před chvílí jsem byl zajat u elfů! A oni mě mučili. Oh, ano. Mučili mě. A bolelo to. Moc. A pak...co se stalo pak? Éter. Ale kde to jsem já? A kdo vlastně jsem?

Elfové panikařili. Cosi se dole, ve vězení stalo.Nikdo netušil, co. Až do hlavní síně doléhal zděšený křik a tmavovlasý elf nervózně přecházel sem a tam. Nikdo mu nedal ani jednu zprávu. Nikdo! V tom ale do místnosti vtrhl jeden z jeho podřízených, skoro celý od krve. Pokožku měl nezdravě načernalou a oči krvavě rudé, jak mu popraskaly žilky. Bylo vidno, že zemře. "Subjekt....su- chlapec...drak.." Začal nesmyslně žvatlat. Černovlasý zaťal zuby a pár kroky přešel ke svému podřízenému. Dlouhé nehty mu zatnul do spánků a zavřel oči. Světlovlasý jen v němém křiku otevřel rty, ale nic z nich nevyšlo. A černovlasý vše viděl, probíral se jeho vzpomínkami. 
Po chvílí elfovo tělo, nyní již bezvládné, pustil na zem a přešel zadumaně k oknu. Toto je špatné. Hodně špatné.Ne, neměli ho sem brát. Ale on byl tak zajímavý! Navíc díky tomu získali i dva draky. Červenovlasého nepotřebovali. Nebyl jim k ničemu. A nemohli ho nechat jít. To oni nedělali. Ale brát ho sebou také nemohli. Hrozilo, že kdyby se probudil, zabil by spoustu cenných bojovníků. Ne, to nešlo. Proto vzali jen toho světlého.Netušili, že bude až tak vzácný. Ano, i oni znali pověry o bílých dracích a jejich jezdcích, co dokázali ovládat éter.Ale netušili, že to svede i tento. I když se nezdá, že by to ovládal. A to jeho hojení byl další bonus. Elfové milovali zkoumání a bádání. A on byl pro to dokonalý vzorek. Ale tohle se stát nemělo. Nemělo! Z černovláskových úst se vydrala tichá kletba, on se otočil a po chodbě se vydal do oné místnosti se zdrojem jejich síly. Jak je možné, že se onen smaragdu zdravil? Již byl skoro na konci svých sil, měli už vytvořit nový. Jenže výroba tohoto kamene byla složitá, byla potřeba krev spousty nevinných zvířat. Nevinných, vzácných. Ale elfové se neštítili ničeho.
Elf se zahleděl na smaragd a prohlížel si ho. Kámen vypadal zdravě. Pulzoval skvěle, o něco rychleji a nebyla na něm jediná prasklina. Proto elf přiložil na kámen ruce, aby mohl čerpat sílu. Avšak jen co se ho dotkl konečky prstů, projela jím bolestná vlna, která jej odhodila téměř na druhý konec místnosti! Kámen žil. Více. A rozhodoval se sám za sebe. A už nechtěl sloužit jako zdroj pro tak nečisté tvory.

Nevím ani, jak ubíhal čas. Existovalo tu vůbec něco takového? Byl tu čas? Cítil jsem, že pomalu začínám zanikat. Má mysl přestávala fungovat, jako bych umíral. V tu chvíli i mnou projel bolestný záchvěv a z úst se mi vydral bolestný křik, který ale nebyl slyšet. A já se rozvzpomněl. Na sebe. Loraela. Akiho s Agris a na zbytek. A došlo mi, že se nemohu vzdát. Éter ovládl mé tělo, ale mysl neovládne. To se mu nepodaří, nedovolím to.
Pokud to vůbec bylo možné, postavil jsem se a rozeběhl se, nevěda kam. Prostě někam do tmy. V jednu chvíli jsem se zastavil a zamžoural. Něco tam probliklo. Nebo se mi to zdálo? Ne! Znovu! Vydal jsem se za tím a čím blíže jsem byl, tím více jsem to rozeznával a viděl. To byl ten kámen! Ten smaragd, kterému jsem dal svou sílu, aby se vzpamatoval! Ale co tu dělá? Proč tu je? Nakonec jsem doběhl až k němu. Vznášel se kousek nad zemí a osvětloval onu nikde nekončící temnotu. Lákal mě k sobě. Volal. Proto jsem přešel až k němu a na jeho lesklý povrch položil ruku. Projelo mnou krásné teplo a kámen mluvil. A mluvil. Vysvětloval. A já to pochopil. Pověděl mi nejdříve osobě. Elfové pro výrobu smaragdu používají stříbrnou krev jednorožce, tak vzácného stvoření, že se dnes již ani nevidí.Dále k tomu potřebují dračí krev. Krev mystického vodního tvora, kterého až moc dobře znám. Othase. A další spoustu zvířat či rostlin, které ani neznám, o kterých jsem neslyšel.Prý už byl skoro mrtvý, ale já ho zachránil, proto i on pomůže mně.
Srdce mi lehce poskočilo tou malou kapičkou naděje.Mohl bych se odtud dostat? Mohl. Avšak další věc, co jsem se dozvěděl, mi do očí vehnala hrůzu. Ano, musím se odtud dostat.Jinak všichni zemřou. Elfové prý vynalezli nový druh nějakého tvora, co se vyrovná drakům. A chystají se zaútočit. Proto teď byl takový klid. Ale to já nedovolím. Kámen mi dodal sílu a já toho hodlám využít. Už jsem zjistil, kde jsem. Jsem v éteru. V nikdy nekončící temnotě. Éter sem uzavřel mé vědomí, když zjistil, že mou mysl neovládne.
Ale já budu bojovat. Jsem potomek pradávných. Neprohraju.