Dračí věk

Kapitola 13.

Zdravím, zde přináším další část Dračího věku. Prvně bych chtěla poděkovat za více jak 2000 reads, je to pro mě opravdu pocta, jsem velice ráda, že se vám můj příběh tak líbí. Zde je tedy další díl, užijte si počtení. Za komentář či hvězdičku budu moc ráda. ♥

 

V posteli jsme leželi ještě hodně, hodně dlouho, a jistě bychom i dále leželi, jenže tu bylo několik věcí, co byly potřeba udělat. Musel jsem za Nyoko. No, musel, to ani ne, ale chtěl jsem. Již předtím jsem se s ní spojil skrz myšlenky. Věděl jsem, že je v pořádku. Radovala se. Sice tu byla svého druhu jediná, ale měla tu draky, hodné draky, se kterými se mohla bavit a vyvádět. Rovněž jsem se ale doslechl, že ze vzdáleného koutu země by sem měli dovést dalšího othase. Byla to radostná zpráva. Tito tvorové byli na pokraji vymření a teď to vypadalo, že by se mohli ještě zachránit, kdyby ten, koho přivezou, byl samec. Jen jsem tedy byl zvědavý, jak si s Nyoko poradí. Už si pro něj v duchu připravovala nějaké to přivítání...a já se musel smát. Chudák othas. Ale pokud projde, bude to radostná událost. Ale bylo tu i několik dalších věcí, které jsem musel udělat. Například škola. Musel jsem za Suiem a Ai. A Ikaro! Hlavně toho musím navštívit. Co si naposledy pamatuji, byl celý mimo z toho, jak spatřil svého otce. Ale bál jsem se. Bál jsem se vyjít z jeskyně. Viděl jsem, jak na mě lidé pohlíželi předtím. Báli se mě. V očích jim byl vidět strach. Ale to já nechtěl.Nechtěl jsem, aby se mě báli! Vždyť...jsem přece nic špatného neudělal. Nic. A přece tu ten strach byl. Nechápal jsem to. Opravdu ne. Lidé jsou opravdu...divná stvoření.
"Aki.." Zamumlám a zvednu k němu pohled. Naše pohledy se spojí a jemu na rtech vytane konejšivý úsměv. "Neboj, bude to v pořádku." Zašeptá a lehce mě líbne na spánek. "Bojím se. Lidé se bojí mě, viděl jsem to v jejich očích. Ale proč? Vždyť jsem nic neudělal.." Šeptnu a hlavu si opět položím na jeho hruď. Chvíli je ticho. "Víš, všichni se bojí toho, co nás čeká. Ať už jezdci či normální lidé z města. Nikdo neví, jak velké to bude. To, co elfové chystají. A navíc...ty jsi u nich byl. A přežil jsi. To je asi to, co je děsí. Od elfů se snad ještě nikdy nikdo nedostal živý a s neporušenou psychikou." Vysvětlí, lehce zamyšleně. Jen přikývnu. To je vlastně pravda, ale stejně nevidím důvod, proč by se mě zrovna kvůli tomu měli bát. Však já jim ale ukážu. Ukážu jim, že mě se bát nemusí.
Poté se už ale od Akiho s nevolí odtáhnu a lehce přimhouřím oči. Avšak on si mě ihned stáhne k sobě a pevně mě k sobě přitiskne, až jen heknu. Poté se ale zasměju a rukama se opřu o jeho hruď. "Aki...musím jít. A ty to víš. Taky se mi od tebe nechce, ale je tu několik věcí, které musím udělat. A pokud vím, ty máš také nějakou práci." Pohrozím mu prstem a škádlivě jej líbnu na ústa. "Navíc, pokud vše uděláš tak, jak máš, můžeš počítat se sladkou odměnou." Mrknu na něj. V očích se mu rošťácky zablýskne a na rtech mu ostane hravý úsměv. "Budu s tím počítat. Tak hlavně rychle, ať nemusím moc dlouho čekat." Zašeptá pak, krátce mě líbne na ústa a poté mě již ze svého objetí propustí. Já se obléknu do něčeho normálního a poté již vyrazím ven z jeskyně. Zjistím si, kde je Lorael a vyrazím za ponejprve za ním.Je na cvičišti, u Ai a Suie. Dorazím tam po chvíli a sleduji, jak ti dva bojují. Co jsem je neviděl, draci jim dosti vyrostli. A to uteklo jen pár dnů. První si mě všimne Ai a kaltan jí vypadne z ruky. Chvíli na mě jen hledí, ale pak se ke mně rozeběhne, až za ní dlouhé vlasy vlají. V mžiku je u mě a pevně mě obejme. Na holém krku pocítím její slzy a opatrně jí obejmu. "Neboj, jsem v pořádku.." Zašeptám. To už ale přiběhne i Sui a rovněž mě obejme. Musím se lehce pousmát, jsem teď jako v nějakém obležení. Trvá dlouho, než mě ti dva pustí. Jejich draci na mě dotírají v hlavě a jen díky Loraelovi se k nám nepřidají. Musí je zadržovat, jinak by nás asi rozmáčkli. "Ty...víš vůbec, jak jsme se báli?!" Vyjekne Ai, když mě pustí. Sui se k ní přidá a na obou je vidět, že to myslí vážně. Jsem dojatý, opravdu ano. Netušil jsem...že si doopravdy najdu přátele. A pak se mě vyptávají. Jaké to tam bylo, co sedělo a jak to, že jsem přežil. Usedneme na trávu a kolem nás draci. A pak se dám do vyprávění. Ale vynechám ty části, kde mě elfové pitvali zaživa. Nechci jim to říci. Bojím se toho, jak by reagovali. Povídáme dlouho, dlouho. Až se dostanu i k éteru. U toho se ti dva napnou. I o něm jim řeknu. A vše vysvětlím. Jejich tělo se postupem času uvolňuje, i když v očích jim je znát lehká nedůvěra. Je to pochopitelné, lidé se bojí neznámého, a v této chvíli éter neznámý je. Pro všechny, vlastně i z části pro mě. Ale já ho poznám, jím jsem si jist.
"No, vraťte se zpět k trénování, já musím ještě za Ikarem a Nyoko." Rozloučím se s nimi pak a vydám se dál. První za Nyoko, Lorael jde se mnou. Jen co mě Nyoko spatří, nadšeně vyrazí z jezírka, vyleze ven a povalí mě na zem. V hlavě mi zní spousta jejích slov, ale je v tom takový zmatek, že toho moc nepochopím. Zastaví se až po chvíli, když si uvědomí, že je tu i Lorael. Zvedne se ode mě a jemu se pokloní. Barvu mají vlastně podobnou, i když ona je více do stříbra. Už asi chápu, proč jsou othasové tak cenní. Mají k bílým drakům nejblíže.
Avšak ani u Nyoko se moc dlouho nezdržím. Musím dále, za Ikarem. Cítím, že ten mě teď potřebuje ze všeho nejvíce. A proto se společně s Loraelem vydáme za ním. Avšak Ikaro je v jeskyni. Prvně se Abadona zeptám na povolení vstoupit. Svolí, rovněž je rád, že žiju, i když díky své dlouhověkosti je rozvážnější a vše s ním probíhá v klidu. Lorael zůstane venku a já vstoupím do jeskyně. Chvíli se proplétám uličkami, ale pak se dostanu k té, kde je Ikaro a zaklepu na těžké, dřevěné dveře. Ozve se tiché 'vstupte' a já polknu. Avšak poté vstoupím dovnitř a rozhlédnu se kolem. Je tu tma, jen jedna svíce osvětluje jinak tmavou místnost. Zamrkám, než si přivyknu na tmu a poté spatřím vše kolem. Většina nábytku je rozbitá či opálená od ohně. Svíce rozlámané, proto svítí jen jedna. Polknu. Až poté spatřím Ikara, jak sedí v jednom rohu. Oči má zavřené, ruce zakrvavené. Přejdu k němu a pokleknu. "Iki.." Zašeptám a pohladím ho po rozcuchaných vlasech. Bolestně si uvědomím, že je svému otci opravdu povědomý. Avšak poté si povzdechnu, když zblízka spatřím jeho ruce. Teď jsem opravdu rád, že dokážu ovládat všechny živly. Uchopím jednu jeho ruku a nechám mu vytvořit jakousi vodní rukavici, která smyje veškerou krev. Nyní mohu spatřit až na kost rozmlácené klouby. No...fujky. Chci mu to vyléčit, ale to pootevře oči a druhou rukou chytne tu mou. "Ne,vyléčí se to samo." Zachraptí a mou ruku pustí. Rozhlédnu se kolem a vstanu. Dojdu k jeho nočnímu stolku, ve kterém se chvíli přehrabuji. Tázavě povytáhnu obočí, když najdu stejný olejíček, co používáme s Akim při sexu...ale teď to řešit nebudu. Místo toho vytáhnu bylinkovou mast a vrátím se zpět k němu. Opatrně mu rány potřu, ze svého rukávu otrhnu kus látky a ránu mu zavážu. Poté to samé udělám i s druhou rukou a lehce ho pohladím po tváři. Následně usednu vedle něj a povzdechnu si. Chvíli ani jeden nic neříkáme, ale Iki si pak svou hlavu opře o mé rameno. "Co ti tam dělal? Ale po pravdě.." Zašeptá a já polknu. "To..není důležité. Důležité je, že jsem zpět a v pořádku." Namítnu. To ale ucítím, jak jeho tělo ztuhne. "Co ti tam dělal?" Zavrčí. Mlčím. Bojím se mu to říci. Pak se ale rozhodnu, že mu to řeknu. A také tak udělám. Cítím, jak se jeho tělo vedle mě postupně napíná a uvolňuje. Všímám si, jak si prsty zatíná do dlaní, jak se snaží vše vstřebat a zároveň vypustit. Až dopovím a opět se rozhostí ticho. Dlouhé, tíživé. "Omlouvám se." Zašeptá pak jen a já nechápavě pozvednu obočí. "Za to? Vždyť ty jsi přece nic neudělal." Řeknu nechápavě. "Nic? Nic? Můj...otec ti tak ubližoval. Unesl tě. Mučil tě. Můj otec, ten, kvůli kterému jsem tu. A já...nemohl nic dělat. Ani zabít jsem ho nemohl, když jsem měl šanci!" Vykřikne a prudce se postaví. Opět rukama začne bušit do zdi a já jen oněměle hledím. Až pak se vzpamatuji a ihned se postavím. "Iki, dost sakra!" Křiknu, ale on mě vůbec nevnímá. Naštvaně sevřu ruku v pěst a než si uvědomím, co dělám...jednu mu vrazím. Ihned přestane a ruku si položí na tvář. "Jej." Unikne mi jen, když mi dojde, co jsem udělal. Už už se mu chci začít omlouvat, ale on mě místo toho prudce obejme a já jen vytřeštím oči. "Ryuu...tolik to bolí, tak moc." Hlesne bolestně. Dojde mi, že nemyslí fyzickou, bolest, nýbrž tu psychickou. Jednou rukou ho obejmu kolem pasu a druhou ho zlehka začnu hladit po rozcuchaných vlasech. "Prosím, neber si na sebe činy toho elfa. On není tvůj otec, jasné? Tvým otcem je ten stařík, co tě vychovával. Toho považuj za svého otce." Šeptnu a nepřestávám ho hladit. Musí to pro něj být těžké. Mít za otce takového netvora. Ale Iki za to nemůže. To si musí uvědomit. "Hlavně na něj nehleď. Buď takový, jaký jsi. Teď máš draka, máš přátele, máš mě. Na to nezapomínej." Dodám pak a lehce se od něj odtáhnu. Nikdy bych netušil, že jeho, jeho,co se vždy zdál tak silný, zastihnu v takové situaci. "Teď si hlavně dávej pozor na ty ruce, ať se ti to zahojí co nejdříve. A měli bychom jít trénovat, hmm? Co kdybychom se sešli tak...za dvě hoďky? Slíbil jsem Akimu, že budu ještě s ním, ale trénovat bych potřeboval. Tvůj Abadon je dospělý a to se nám s Loraelem hodí." Uculím se na něj pak. I Iki se po chvíli usměje a lehce mě pohladí po tváři. "Dobrá, platí. Tak utíkej, ať si na mě rudý jezdec nestěžuje." Zasměje se pak a pustí mě. Rozloučím se s ním a vydám se ke dveřím. "Ryuu? Děkuji." Ozve se pak ještě Iki. Jen na něj vypláznu jazyk a otevřu dveře. Jenže se s někým skoro srazím. A ten někdo není nikdo jiný...než Kreo, jezdec zeleného. Zarazí se, když mě tu uvidí a já rovněž. Co tu dělá? Ale pak mi to začne docházet. To, jak o něm Iki mluvil. Jak se přitom tvářil. Ty pohledy, co si vyměňovali...teď ten olejíček a...no páni. Avšak pak se uculím, úsměv mám od ucha k uchu. "Nebuď moc hrr, pak máme jít trénovat." Řeknu a stěží potlačuji smích. Kreo se viditelně napne, ale pak se zasměje a pohrozí mi pěstí. "Ty...to samé vyřiď Akimu." Ušklíbne se pak. Nechám ho vejít dovnitř a s pobaveným kroucením hlavy zamířím ven, z jeskyní. No tohle, takže jezdec zeleného to táhne s Ikim. Celkem by mě zajímalo, jak dlouho. A proč mi Iki nic neřekl? Asi to nepovažoval za důležité, možná? I když se cítím trochu dotčený. "Pff, pak mu vynadám." Zamumlám si pro sebe, když vylezu na světlo. Protáhnu se a Loraela poplácám po čumáku. "Tak jdeme. A co se takhle ještě proletět?" Zeptám se Loraela. S nadšením souhlasí a sníží se, abych se na něj mohl vyhoupnout. Sice tu nemám sedlo a postroj, ale což, to se nějak zvládne. Pohodlně se mu usadím na hřbetu a pořádně se uchytím. Lorael párkrát mávne křídly a vzneseme se do vzduchu. Nadechnu se čerstvého vzduchu a okouzleně vydechnu. "No páni, tohle je krása! Nikdy se toho nenabažím." Řeknu nadšeně. Létání je skvělá činnost. Ta volnost, ten poryv větru...nic se tomu nevyrovná. Avšak po chvíli se sneseme před jeskyní a vydáme se dovnitř. Lorael se usídlí u sebe a dá se do masa, co mu tu nachystali. Na mě v posteli čeká překvapení v podobě Akiho. Okouzleně vydechnu, když uvidím, co přichystal. Místnost je jemně osvětlená plápolajícími svícemi, postel je zasypána okvětními plátky rudých růží. V tom všem leží Aki, nahý,pouze po pas lehce přikryt dekou. Červené vlasy volně splývající po jeho vypracovaném, svalnatém těle. "No konečně, už jsem si myslel, že se tě nedočkám." Uculí se na mě a vstane. Sleduji, jak jde ke mně a téměř ho hltám očima. Zastaví se těsně přede mnou a uchytí mě za ruce. "Pojď, prvně si dáme koupel. Sehnal jsem nám speciální sůl na mytí, jistě se ti bude líbit." Šeptne a vede mě k závěsu, co odděluje tůni od zbytku místnosti. Zde se zastavíme a Aki mě začne pomalu vysvlékat, přičemž si neodpustí pár letmých doteků, při kterých mě něžně hladí po světlé pleti. Nakonec tu oba stojíme nazí a Aki si mě k sobě přitiskne. "Aki.." Zašeptám, zvednu k němu pohled a nastavím mu své rty. Ochotně si je přivlastní a já mu vyjdu vstříc. Tohoto se opravdu nikdy nenabažím.