Dračí věk

Kapitola 5.

Ciao! Konečně další díl, snad se bude líbit. Za vote či komenty budu ráda...a doufám, že v téhle kapče potěším všechny yaoistky. :3

Do nosu mě okamžitě udeří zatuchlý vzduch a já nakrčím nos. Rozeznávám mezitím i zkažené maso. No fuj, tady jako někdo bydlí? Nechápavě se rozhlédnu kolem. Tvarem je místnost podobná té, kde žije Aki s Agris, ale jinak děs a hrůza. Nábytek, dříve jistě krásný, se nyní v troskách válí roztříštěn po zemi. Po stěnách se táhnou dlouhé škrábance a sem tam spatřím tmavý flek, nejspíše po ohni. Co to má být? Kde jsem se to ocitl? Opatrně vkročím hlouběji do místnosti. Copak tady žije nějaký jezdec? Ne, určitě ne, to prostě nejde. Zajdu za roh. Pokud by to mělo být jako u Akiho, tak zde bude spací část. Jenže to, co zde spatřím, mě donutí zastavit na místě a vžene mi to slzy do očí. Naproti mně, na stěně, visí...utržené dračí křídlo.

Nechápavě na něj hledím. Po chvíli se mé nohy rozhýbou a já místo toho, abych utekl, se přemístím blíže ke křídlu. Natáhnu k němu ruku, ale po chvíli jí zase stáhnu. Jenže pak neodolám a křídlo lehce pohladím. Je obří. Pod mým dotekem zapulzuje. Cítím z něj život! Proč tedy visí tady? A navíc je černé s neonově modrým odleskem. Jaká to vzácnost! Ten drak musel být úžasný. Kde ale je? Co se mu stalo? A co jezdec? Nebo byl bez jezdce? Z přemítání mě vyruší hluboké, táhlé zavrčení, při kterém tuhne krev v žilách. Zastavím se, sthřelbitě z křídla ruku stáhnu a prudce se otočím. Nestačím se ani pořádně rozkoukat a v tu chvíli do mě z boku udeří ohromnou silou dračí tlapa. Vyjeknu a odlétnu na protější stěnu, do které bolestivě udeřím. Před očima se mi zatmí a chvíli nejsem schopen se soustředit. Nejde to. Kolem mě je temno a jen občas v něm problesknou barevné šmouhy. "Jak jsi se opovážil?! Dovolil ti snad někdo vstoupit?! Za to zaplatíš životem!!"  Uslyším v hlavě hluboký, zvučný hlas. Chvíli trvá, než se zmůžu na slovo. "O-omlouvám se! Netušil jsem, že zde někdo žije, mrzí mě to!" Vydoluji ze sebe s přemáháním. Pomalu zase začínám rozeznávat věci. Párkrát zamrkám, ale pak před sebou spatřím obrovského, opravdu nesmírně velikého draka. Tedy spíše jeho obrys, který je viditelný díky modrému, fosforeskujícímu zbarvení. A má...jen jedno křídlo.

Nevím jak, ale podaří se mi uskočit před další ránou, jenže té následující se nevyhnu a opět mě mohutná tlapa odhodí na další zeď. "Jak to, že rozumíš mým slovům? Co jsi zač? Ale i tak...to tě neomlouvá!"  Křikne rozlícený drak. Vykašlu trochu krve. Pravděpodobně vnitřní krvácení. Tohle je špatné, hodně špatné. Další rána. Drápy se mi zarejí do ramene a já bolestivě vyjeknu. Jsou obrovské, myslím, že jeden dokonce projel skrz. Další bolestný stén se mi vydere z úst. Tohle nezvládám. Bezmocně se svezu na zem. Ale...já tu nechci takhle umřít! "P-prosím...dost. Můžu...můžu ti ho....vrátit zpět." Zašeptám a vykašlu další krev. Můžu, vím to. Cítím jsem z toho křídla život, tudíž ho vrátít zvládnu.

Drakův útok konečně ustane. "Ty...co? To je nesmysl! Nikdo to nezvládl! Nedělej si ze mě srandu!"  Zavrčí a propichuje mě zlostným pohledem. Ale i před to na mě dále neútočí. Já zůstanu ležet na zemi. Stejně bych se nejspíš zvednout nedokázal. "Nedělám...si srandu. Vím, že to zvládnu. Nechej...mě to zkusit. A po-kud to nep-ůjde, klidně mě zab-ij." Povím a ke konci opět vykašlu trochu krve. Ruka mě nesmírně bolí, vlastně celé tělo, ale i tak se nesmím vyléčit. Pokud to drak dovolí, budu potřebovat všechnu svou zbývající energii. Vidím, jak přemýšlí. Nechápu, co se mu stalo, ale nejspíše to bylo něco hrozného. "Dobře člověče, nechám tě to vyzkoušet. Ale víš, co tě čeká."  Rozezní se mi v hlavě. Zní trochu jinak. V jeho hlase rozeznám...naději. Dobrá. Teď nejde jen o můj život, ale i o něj. Namáhavě vstanu a opřu se o zeď. Poraněná ruka mi volně visí kolem těla a v oblasti břicha cítím ostré bodání. Pravděpodobně mám zlomených pár žeber a bůh ví co ještě. Ale i tak...to přežiju. Určitě ano.