Dračí věk

Kapitola 17.

Zdravím, zde přináším další díl dračího věku. Pravděpodobně poslední nebo předposlední. Uvidím, pro jakou verzi příběhu se rozhodnu. A co budete chtít vy. Přece jen bez čtenářů by příběh nebyl to, čím je nyní. Hvězdička či komentář potěší. No, ale nyní přeji příjemné počtení.^^

Během chvíle se hustě rozpršelo. Dosti to zhoršovalo viditelnost, ale díky posilnění od draků se to dalo vydržet. Draci totiž měli přes oko zatahovací blanku, když se třeba potápěli či něco podobného, aby se jim nezranilo oko. Teď se to hodilo. Díky napojení na ně se i jezdcův zrak o něco zlepšil. Brnění pod vahou vody těžklo, zbraně klouzaly. Opravdu to pro nás byla nevýhoda. Aspoň ve vzduchu. Trochu jsem se naklonil a pohlédl dolů, abych viděl na pozemní jednotky. Ty nebyly tak rychlé jako my nahoře. Rozhlédl jsem se kolem. Iki se na mě podíval. Neusmíval se, jak u něj bylo poslední dobou zvykem. V obličeji měl vážný, starostlivý výraz. Díky nedávno proběhlému rituálu jsem věděl, že se bojí. Stejně jako já. Bylo mi jasné, že nepřežijeme všichni. Stále se umíralo. Ale já nechtěl vidět umírat nikoho mně blízkého. Ale to byli svým způsobem všichni. Bylo to hrozné. Nedokázal jsem si představit, že bych o někoho přišel. Vždyť Sai, jezdec černého, mi pomáhal s tou dívkou. Hao, jezdec hnědáka z královské letky mi pomáhal s mořeplavbou, když jsem nevěděl, co kde je. A další, další. Hlava se mi plnila vzpomínkami na veškeré ty lidi, co tu bojovali. Na ty, které jsem zase tak neznal, ale i tak jsem s nimi byl spojen. Třeba už jen tím, že jsme všichni byli dračí jezdci. 
"Ryu, uklidni se!" Ozve se mi v hlavě ostrý hlas, až sebou cuknu a nechápavě se rozhlédnu kolem. Iki se na mě mračí a hrozí mi pěstí. "Pokud budeš takhle vyšilovat, akorát se něco stane! Tak se soustřeď, tamhle...už jsou." Dodá pak Iki a ukáže rukou dopředu. Podívám se tím směrem a polknu. I přes hustý déšť je to vidět. Je to tu. Vpředu se na elfí armádu již vrhá první skupina. I u nás jsou slyšet rány, třeskot a křik. Také je již vidět oheň, co draci chrlí. A kouzla, co jezdci sesílají. Ti, jenž ovládali vodu, měli výhodu. Vody teď bylo všude dost. My měli být krytí, proto mě Lorael zatím informoval o tom, co se vpředu děje. Aki, společně s dalšími, co ovládali vodní živel, změnili kapky deště na nebezpečné, útočné střely, co zranily elfy a jejich...příšery? tam dole. Vlastně elfy ne. Ti se zakryli štíty. Byl pro nás problém, že uměli ovládat přírodu. Nechápal jsem to. Jak mohou být tak odporná stvoření spojena s něčím tak krásným? Nedává to smysl. Ke všemu měli další smaragd. Ale my...měli jeden také. Silnější. Díky tomu, že nám svou sílu dával dobrovolně. Myslím, že to bylo dost znát. Útoky byly silnější. Po chvíli ale jezdci museli onen smrtonosný déšť ukončit, neboť dorazila pozemní jednotka. Na naší straně zajím nebyl žádný mrtvý. Naštěstí. Strašně mě štvalo, že my nemohli nic dělat. Jen...přihlížet. Byli jsme tu proto, abychom je kryli, kdyby náhodou. Ale stejně...mi to připadalo divné. Až moc lehké. I ty příšery nebyly moc silné, elfové zrovna tak. Umírali jeden po druhém. "Taky se ti to nezdá?" Ozve se mi v hlavě éter. "Vůbec. Nechápu to. Je to...až moc lehké. Ano, sice jich je hodně, ale vypadá to, jako by...já nevím. Prostě mi to nesedí." Odvětím. Ne, nesedí mi to. Prostě je to až moc divné. Než se naději, ozve se zepředu vítězný jásot. V hlavě mi zní změť dračích slov o tom, že jsme vyhráli, že jsou všichni mrtví. Ale já se neraduji. Místo toho se mi v srdci rozprostírá ostrý chlad, bodajíc mě zevnitř. "Pozor!" Vykřiknu. Ale pozdě. Ozve se rána. Bolestný křik a řev draků. Ostré světlo. Jezdci panikaří. Draci také. Nechápu, co se děje. Ale vpředu se něco stalo. Něco ošklivého. Chytnu se za srdce. Bolí to...bolí to! Smrt. Cítím to. Cítím, když někdo umře. Éter. jsem vnímavější vůči pocitům. Velitel naší letky zavelí a my se vrhneme vpřed, stejně jako další letky. Do boje. Jsem ale trochu mimo. Až moc mě zasáhla smrt. Éter mě sice uklidňuje, ale mizí to pomalu. A bojím se o Akiho. Bojím se o něj. Ale...nic mu není. Určit ne. Agris by nás informovala. Určitě. Po chvíli to uvidíme. Už chápu, co mi tu nesedělo. Tohle byla jen návnada. Pravá útočná síla se shromáždila až za nimi, v úkrytu. Byla to léčka. Pitomá past. 
Dále již ale nemohu přemýšlet, musím bojovat. Zatím se udržuji nahoře, dole je to až moc nebezpečné. Tím, že Lorael neumí chrlit oheň, jsme výš než ostatní. Dohlížím na ně. Dávám pozor, abych mohl popřípadě varovat. Díky tomu, že umím používat všechny živly, pomáhám aspoň takto, co jen to jde. Éter používám na bránění. Vím, že jím nic neprojde. Proto, když je to třeba, před někým vytvořím štít, do kterého kouzla od elfů či kyselina jen narazí, ale dál se nedostane a neublíží. Aspoň takto mohu být užitečný. Jinak...ne. 
Avšak v jednu chvíli se zaseknu. Lorael také. Z ničeho nic se mi hlasitě rozbušilo srdce. Hruď se mi více zvedala a do plic pronikal chladný vzduch. Zatmělo se mi před očima. Byl jsem vyděšený. Pomalu jsem otočil hlavu doleva, odkud byl ten pocit nejsilnější. A odkud se ozývalo nejvíce křiku. To, co jsem uviděl, mi vehnalo slzy do očí. A nahnalo takovou hrůzu, jakou nikdy nic jiného v životě. Kdysi se povídalo, že jsou elfové krásná a vznešená stvoření. Pak jsem zjistil, že je to lež. Že jsou to nechutná stvoření. Sice možná krásná, ale prohnilá skrz naskrz. Následně jsem to mohl zažít sám na vlastní kůži, ale tohle...to bylo něco, co jsem si nepředstavoval ani v těch nejhorších nočních můrách. 
Vyhublý, obrovský tvor. Visela na něm seschlá kůže, neuvěřitelným způsobem zjizvená, některé rány dokonce otevřené, i když zahojené. Dlouhé, kostnaté končetiny, vystupující žebra. Podlouhlá hlava, ve které byla znatelná lebka. V očních důlcích žádné oči. Obrovské rozpětí kostnatých křídel. Lorael vydal táhlý, bolestný zvuk a já se k němu přidal. To, co jsem viděl, nebyl žádný výtvor elfů. Byl to bílý drak. 
Nic jsme nevnímali. Zapomněli jsme na boj. Zapomněli jsme na ostatní. Nic jsme neslyšeli, jeden jsme se stali druhým. S Loraelem jsme teď byli jedno tělo, jedna duše. Éter uvnitř usedavě naříkal. Nechápali jsme to ani jeden. Bílý drak...u elfů. A tak znetvořený. Plakal jsem. To prostě nešlo jinak. Na hřbetu draka seděla postava. Elf. Měl zářivě bílé brnění, vlasy snad ještě bělejší než ostatní elfové. Bylo nám jasné, kdo to je. Sám vůdce elfů. Všichni nám uhýbali z cesty. Všichni draci, co na obloze byli, se nám raději klidili z dohledu. Nebylo se čemu divit. Byli jsme rozlícení. Éter se začal dostávat napovrch, což se projevovalo i na mém těle. Blonďaté vlasy zčernaly. Oči rovněž. Navíc se ale přihodilo ještě něco dalšího. Skrz helmu se prorvaly dva dlouhé, silné rohy. Cítil jsem, jak se mi snad i zuby zašpičatěly. Éter byl naštvaný. Zoufalý. Bílí draci byli něco, co on vytvořil jako první. A takto se s jedním zacházelo. Považoval je za své děti. A elfové mu jedno dítě zmrzačili. To se musí potrestat. 
Dorazili jsme až k nim. Lorael se na draka pokoušel mluvit, ale já z něj již necítil život. Musel si projít strašnými věcmi. On už vlastně nežil. Jeho duše zemřela. A zaútočil. Zaútočil na Loraela. Na svého druha. Na svého bratra. Na jednoho ze svého druhu. Cítil jsem Loraelovu bolest. Nechtěl jsem, aby bojoval, ale byli jsme jediní, co to mohli porazit. My měli výhodu. Díky éteru. Lorael v sobě nalezl schopnost opět použít éter, místo ohně. Ale...nedokázal to použít. Ne na svého druha. Proto s ním bojoval jen drápy a éter posílal jen na elfa. Jenže ten kolem sebe měl nějaké podivné pole, skrz které éter neprorazil. Proto jsem vytáhl paelo a švihl jím směrem k elfovi. Ten to ale zachytil. Rukou. Neváhal jsem a zmáčkl čudlík. Z celého biče vyrazily bodlinky, ale...jemu to nic neudělalo! Místo toho koncem trhl a čímsi ho zpevnil. Tím mě strhl na zem, dolů z Loraela. Jen tak tak jsem to stihl zbrzdit éterem. Lorael se chtěl vrhnout ke mně, ale zastavil ho onen drak, který ho přední tlapou srazil na zem. Přece jen byl Lorael o kus menší, i když byl mnohem větší než normální drak. Ale ten druhý bílý drak musel být o mnoho starší. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč je tak veliký a silný, i když vypadá tak, jak...vypadá. Jenže já měl nyní svůj vlastní problém. Přede mnou se totiž objevil onen elf. V klidu si ke mně kráčel, jako by kolem nás nezuřila bitva. Já se nahrbil a ohrnul horní ret. Byl kousek ode mě. Viděl jsem jeho úšklebek. V nečekanou chvíli proti mně poslal kouli...světla. Na poslední chvíli se přede mnou vztyčila bariéra, o kterou se koule rozprskla. "Pěkné, netušil jsem, že existuje ještě někdo, kdo éter ovládá." Uchechtne se. "Proč tohle děláte? A...co...co je sakra s ním?!" Vyjeknu a ukážu rukou na znetvořeného draka. "To? To je můj mazlíček. Ukradl jsem ho před pár stovkami..tisíci let? Jednomu jezdci. Dráček sice protestoval, ale teď je z něj skvělý mazlíček. Poslouchá i na sedni a lehni." Zle se zasměje, až mi z toho tuhne krev v žilách. "Počkat...ty jsi určitě ten, co přežil veškeré to mučení od Lithera, že?" Zeptá se pak a oči přimhouří do malé škvírky. Zatnu ruce v pěst a sám k němu vyšlu kouli éteru. Nestačí zareagovat a ta mu zarazí do hrudi. Proděraví mu brnění, až se dostane na jeho holou kůži, co je po útoku zarudlá. Nevěřícně se na mě podívá. "Ty...asi si s tebe udělám svého dalšího mazlíčka." Zavrčí. A pak to začne. Boj. Je silný. Kdyby ve mně nebyl napůl probuzen éter, už bych dávno zemřel. Má navrch. Slábnu. Vycítí to a v pravou chvíli udeří. Padnu na kolena a zachrčím. Vzhlédnu, když se dostane kousek ode mě. Pak se rozhlédnu kolem. Všude vidím mrtvé. Ať už naše, tak i od elfů a jejich příšer. Zaslechnu vzdálený hlas Agris. U nich se objevil Neji. To on byl ten, koho jsem viděl u elfů. Ale..porazil ho Iki. Zvládl to...zvládl! Vypadá to, že vyhráváme. Moc zeleného kamene, co slouží elfům, se přidává k nám. Ne. Nesmím tu zemřít. Nesmím. Musím dopomoci ostatním. Jejich smrt nesmí přijít nazmar. Nadechnu se, co mi jen síly stačí. "Dragör!" Zařvu co nejhlasitěji. Meč se ocitne v mé ruce. Stříbrné nitky v něm se rozzáří. Proudí do něj moc éteru a vrací mi životní sílu. Postavím se. Elf je překvapen. Pak se mu ale v očích objeví zlost. V ruce se mu objeví zářící meč, jako by byl ze světla. A začneme bojovat. Elf musí ustupovat. Mám tu moc. Já ano. Mohu vyhrát. Vyhraju! Rána vlevo, co elfovy paže. Zařve, když se mu můj dragör zaryje do masa. Nyní mu ruka visí volně podél těla. Je na něm znát únava. Další rána do druhé ruky. Z té mu vypadne meč. Poslední rána do hrudi. Čas jako by se zastavil. Na mě se upřou dvě, nyní zlatavě svítící, oči. A elf pak padne bez života k zemi. Padnu na kolena a podívám se do nebe, které stále pláče nad pohromou, co se dole pod ním děje. Na rameno mi dopadne ruka. Vím, kdo to je. Otočím se, již ve své podobě, na Akiho. Rovněž padne na kolena a pevně mě obejme. Meč mi vypadne z ruky, načež jej také objemu. Lorael vyhrál, porazil druhého bílého. Vyhráli jsme. 
Kousek od nás se ozve srdceryvný nářek. Ztuhnu. Pak mi to dojde. Ani Aki se neusmívá. A já pochopím. "Kreo.." Hlesnu. Aki jen ztrnule přikývne. Vyhráli jsme...ale za jakou cenu? Spousta mrtvých. Spousta blízkých. Místo třískotu zbraní se ozývá pláč a nářek. Každý někoho ztratil. Pak mě ale něco napadne. "Ano, zvládneš to." Ozve se mi v hlavě. Vymaním se z Akiho sevření a popadnu dragör. Zapulzuje. Vím, co dělat. Kleknu si a Akiho s úsměvem pobídnu, ať poustoupí. Nechce, ale nakonec poslechne. Meč zabodnu do země a usilovně zavřu oči. Chvíli se nic neděje, ale pak mé tělo začne vydávat černou záři. Po chvíli tělo nejbližšího mrtvého. A pak dalšího. A dalšího! I to Kreovo! Nic nevidím, necítím, jen hledám. Vše slyším tak nějak vzdáleně. Zakašlu a z úst se mi vyvalí krev. Nějak slyším Akiho slova o tom, ať přestanu...ale nemůžu. Nejde to. Ne že bych chtěl. Nechci, aby jiní trpěli. A po chvíli...je konec. Opět slyším, opět vidím. Otevřu oči a zahledím se na své ruce, co se úplně klepou. Aki stojí notný kus ode mě. Rozhlédnu se kolem. Chápu proč. Éter kolem mě sežehl zemi. Teď ale již neslyším nářek. Slyším jen radost. Vnímám radost i radostný pláč. Cítím, že je Iki štěstím bez sebe. 
Zahledím se na Akiho, co se na mě vřele usmívá. Natáhnu k němu se širokým úsměvem ruce. Aki ke mně míří, ale v půli cesty se zarazí a jeho výraz se změní ve vyděšený. Čas se zpomalí. Cosi říká, ale já nevnímám. Otáčím hlavu za sebe. Poslední co vidím je vůdce elfů, co se z posledních sil drží na nohou a vysílá ke mně záblesk světla. A pak...už jen tma. 
~
V tu chvíli se na elfa svrhla kouzla všech, co stáli kolem. Až nyní konečně zemřel, rozpadl se na prach. Aki poklekl k bezvládnému tělu na zemi a vzal si jej do náruče. Svíral v rukou chlapcovo tělíčko. Tělo svého milého. Tvář byla mokrá od deště, vypadala, jako by chlapec jen spal. Jen mrtvolná bledost a krev ve vlasech napovídali o tom, že chlapec nespí. 
Přestalo pršet. Mraky se rozestoupily. Vysvitlo slunce. Sluneční paprsky dosáhly i na dvojici, kolem které se začali shlukovat ostatní. Přeživší, i ti, které Ryu oživil. Aki nic nedělal. Nehýbal se. Jen pevně svíral tělo toho, jenž miloval. 
Draci se rozestoupili kolem a z hrdla se jim vydral zvuk podobný dračímu zpěvu. Vzdávali čest dvojici, co zachránila celou zemi. Ryu a Lorael. Zachránci Noskie.