Dračí věk

Kapitola 16.

Zdravím, zde přináším další díl dračího věku. Dnes nebude žádné dlouhé okecávání, tak vám jen přeji příjemné počtení. Hvězdička či komentář potěší. Užijte si díl. ♥

Doletěli jsme až k jeskyním, kde na mě již čekal Aki. V obličeji se mu zračil údiv, když jsme přistávali. Kolem se dokonce začalo shromažďovat pár lidí. Byl na nás jistě zvláštní pohled. A já z toho byl nesvůj. Seskočil jsem z Loraela a nervózně přešlápl. V hlavě jsem uslyšel Éterův smích. "Vidíš? Všichni na tebe koukají. To je, co? Vypadáš skvěle." Řekne a já ho v duchu napomenu. Už takhle se opravdu cítím divně. To se ale Aki usměje a přejde ke mně. Prohlédne si mě od hlavy až k patě a po kusu brnění na rameni mi přejede rukou. "Rozhodně máme toho nejlepšího kováře široko daleko. Vyrobil ti skvělou zbroj, jen což je pravda. Vypadáš úžasně." Pochválí mě, skloní se ke mně a líbne mě na čelo. Pak se ale zachmuří a i přes okolní lid mě k sobě přivine. "Aki.." Zamumlám a sám kolem něj obmotám ruce. Vím, o co jde. Bojí se. Bojí se o mě. Bojí se toho, že se mi něco stane. Ale vždyť je se o něj bojím také! Ale věřím mu. Vím, že to zvládne. Pustí mě až ve chvíli, kdy se za mnou ozve odkašlání. Otočím se a spatřím jezdce zeleného. Potutelně se usměju, když si vzpomenu na to malé, sladké tajemství, co jsem zjistil. Při pohledu na můj úsměv mi se širokým úsměvem pohrozí prstem. "Aki? Nerad vás ruším, ale na severních hranicích je nějaký ruch, musíme to letět zkontrolovat." Řekne pak Akimu s vážností v hlase. "Jinak Ryu, pěkné brnění. Ikaro už ho také brzy bude mít. Stanete se partnery?" Zeptá se mě pak a já tázavě nakloním hlavu na stranu. "He? Partnery?" Zeptám se nechápavě. Kreo se plácne do čela. "Promiň, úplně jsem zapomněl. Partnery se stanete při obřadu, je to něco jako pokrevní bratrství, jen silnější. Ucítíš, když se tomu druhému něco děje, budete si mnohem bližší. Já a Aki jsme partneři. Vlastně i díky tomu...no, neumřel. Minule...však víš." Vysvětlí. Všimnu si zvláštního odlesku v jeho očích. Aha, asi se o tom nechtěl zmiňovat. O tom, co se stalo. Lehce se pousměji. "Ah ták. Ale partnery se nemůže stát jen tak někdo, ne?" Zeptám se. Aki jen v rychlosti řekl, že se jde připravit. Lid se již skoro rozešel. Kreo zavrtí hlavou. "Pravda, nemůže. Partnery se mohou stát jen ti, co mezi sebou mají nějaké pouto. A podle toho co Iki říká, jste si vy v tomto ohledu souzeni." Vysvětlí s lehkým úsměvem. Páni, tak o tomto jsem neměl ani tucha. Zní to...skvěle! Mohl bych vědět, jak na tom Iki bude v bojích a popřípadě mu pomoci, nebo naopak, skvělé! Na rtech se mi usídlí úsměv. "Ano! Rozhodně do toho půjdu, jen si s ním o tom ještě promluvím." Přislíbím Kreovi. Ten spokojeně přikývne. Pak se ale objeví Aki, již v plné zbroji. Od hrudního pancíře se mu odráží těch pár slunečních paprsků, co prokukují mezi mraky. Přejde ke mně a na rozloučenou mě líbne na rty. "Buď opatrný." Zamumlám a zahledím se mu do očí. Naše brnění o sebe lehce cinknou a Aki mi prohrábne vlasy. "Neboj, budu tu co nejdříve." Přislíbí mi tiše. "Poletí nás jen pět, zbytek musí asistovat při vyzvednutí zbraní od východního panství." Řekne pak Aki Kreovi a vydá se pryč. Chvíli za ním hledím. "Aki!" Vyjeknu pak, když mě něco napadne. Oba se zastaví a podívají se na mě. "Nech mě letět s vámi!" Požádám ho a doběhnu k nim. Aki jen nechápavě zamrká, ale pak se mu na tváři objeví nepřístupný výraz. "Ne." Řekne jen a zamračí se na mě. Zamračení mu oplatím a dám si ruce v bok. "Proč ne? Aspoň bych mohl vidět, jak to vlastně probíhá a co se tam děje! Navíc tohle nebude nic velkého, když vás letí jen pár. A já bych se připravil!" Řeknu, lehce naštvaně. Sakra,vždyť...jsou to jen nepokoje! Navíc bude lepší, pro všechny, když se připravím na nějaké malé bitvě a nepůjdu hned do té velké! "Ne. Nepůjdeš. Nevíme, o co jde a ke všemu když nás je méně. Nebudu na tebe moci dávat pozor." Odmítne zase a já jen sevřu ruce v pěst. To se do toho ale zapojí i Kreo. "Aki...myslím, že je to dobrý nápad. Může přeci zůstat vysoko nad námi, kdyby náhodou. A nebude do boje zasahovat, jen se koukat. Je pravda, že tohle pro něj bude skvělá zkušenost." Zamyslí se Kreo. Aki po něm mrskne pohledem. "A ty bys s námi vzal Ikara, kdybys byl na mém místě?" Zeptá se ostře. Kreo se uculí a přikývne. "Ano, vzal." Řekne jen, čímž Akimu vezme přímo vítr z plachet. "A-ale...nemáme to...povolené od hlavního." Zamumlá pak a uhne pohledem. "Zařízeno." Uculím se po chvíli. V duchu jsem se hlavního draka zeptal, jestli bych mohl. Protože kdyby on řekl ano, ani Aki by s tím nic neudělal. "To ti pak vrátím." Pohrozí mi prstem a přemístí se ke mně. Jednou rukou mě uchytí ze strany za hlavu a přitáhne si mě do vášnivějšího polibku, až vykulím oči. "Těš se na večer." Zašeptá mi pak do ucha, které lehce skousne a mně zatrne kdesi v podbřišku. Měl bych to brát jako trest? No...to se mu nepovedlo. S tímhle, abych ho neposlouchal častěji. Těším se. Teď se ale se širokým úsměvem přemístím k Loraelovi a překontroluji, jestli mám vše. Zbraně na svém místě jsou, zbroj je upevněna dobře...skvělé, můžeme vyrazit. Nasedl jsem na Loraela a po chvíli jsme již všichni tři byli ve vzduchu. Další tři jezdci se k nám připojili na smluveném místě. Byli celkem překvapeni, že mě tu vidí, ale když viděli Akiho zakaboněný výraz, všiml jsem si, že se nejeden usmíval. "Ryu, vytvoříme šipku. Ty s Loraelem budete ukryti uvnitř šipky. Až doletíme na místo, vzneseš se do vzduchu a jen budeš koukat, jasné? Do ničeho nebudeš zasahovat a už vůbec nebudeš bojovat." Ozve se mi v hlavě Akiho hlas a já jen protočím oči. Ach jo, ten toho nadělá. "No jo no, ty toho naděláš.." Prohodím. "Ryu, že? Jak se vede? Pamatuješ si na mě? Pomáhal jsem ti u vás s tou dívkou." Ozve se mi pak v hlavě a já se rozhlédnu. Ze široka se na mě usmívá jezdec černého. U srdce mě lehce píchne, když si vzpomenu na to, co se dělo v našem sídle. Ach...ošklivá minulost. "Jak bych mohl zapomenout? Je mi skvěle. Tady je to úžasné." Odpovím mu a spokojeně se usměju. Ne, minulost je minulost. A ta je pryč. Pak jen poslouchám, co plánují. Umět se přes draky takto spojit je opravdu skvělé. Poté ale sleduji přírodu pod námi. V jednu chvíli je tu plno zeleně, husté lesy, travnaté louky. Občas nějaké obydlí se tu najde. Avšak čím dále od Noskie jsme, tím hůře to na zemi vypadá. Lesy řídnou, tráva není tak zelená, snad tu ani nejsou žádné květiny. "To proto, že jsme blíže u elfů. Oni využívají ke své moci přírodu, ale strašně ji tím oslabují." Vysvětlí mi Lorael a já se zamračím. Nelíbí se mi to. 
Avšak pak již dorazíme na místo. I tady nahoře je cítit odporný zápach síry. Nakrčím nos. Už už se chci zeptat, co to je za pach, ale ani nestačím otevřít ústa, než se mi v hlavě ozve Akiho hlas. "Ryu, nahoru, dělej!" Neváhám a uposlechnu. Vznesu se nahoru přesně ve chvíli, kdy kolem prosviští jakýsi divný nůž. Lehce se oklepu. To bylo...těsné. Zbylých pět jezdců se vrhne dolů a já jen nervózně pozoruji, co se bude dít. Chvíli přes nějaký mlžný opar nic nevidím, ale ten se pak rozestoupí a mně se zadrhne hlas v hrdle. 
Na zemi, co je pustá, hnědá a popraskaná vysušením, jsou nějací...divní tvorové. Vypadají jako obří hadi, jen s tím rozdílem, že měli čtyři nohy a dračí stavbu těla. Z zed ale nevyčuhovala žádná křídla, jen nějaké zvláštní plásty, co vypadaly jako obří šupiny. Něco podobného jim vyčuhovalo i z hlavy. Po spodní části těla se táhla srst. A já pochopil. "To...to byli draci." Řeknu přiskrčeně. "Ano. Něco podobného bylo i v těch knihách. Elfové na dracích experimentovali, přizpůsobovali je svému, protože je draci nechtěli poslouchat. Sám víš, jak elfové rádi experimentují. To samé, co dělali na tobě, dělali i na nich. A ještě mnohem hůře. A za těch několik set let z toho vytvořili...toto. Krvelačné monstrum, co je poslouchá na slovo a neumí nic, než zabíjet. Ani komunikovat se s nimi nedá." Objasní mi Lorael situaci a já si pevně skousnu ret. Elfové jsou opravdu odporní. Dále jsem ale sledoval průběh boje. Draci měli výhodu v tom, že uměli chrlit oheň a létali, ale když na ta stvoření chtěli jezdci zaútočit, draci museli níže a byli tak v nebezpečí. Co mě ale ještě udivilo, nebyl tu žádný elf. Jen ta stvoření. Ovládají je na dálku? Možná. Vypadá to tak. Celkem tu byla tři monstra, ale i tak se nedala jen tak zabít. Byla velká, agresivní, stále útočila, kvůli čemuž se draci museli bránit a nemohli moc útočit.
Zbylo už jen jedno stvoření. Draci byli v pořádku, jezdci také, i když jeden hnědák měl pochroumané brnění, nejspíše od kyseliny, co uměla ta stvoření plivat. To byla jejich výhoda. Pochopil jsem že to, co kolem mě předtím proletělo, nebyl nůž ale část z těch divných výrostků, co měli na hlavě. Byli odporní, ale...i tak mi jich bylo líto. Oni nemohli za to, co z nich elfové udělali. Avšak pak jsem si všiml něčeho, při čem se mi zděšením rozšířily oči. "Pozor!" Vyjeknu v duchu. Na nic nedbám a s Loraelem se vydáme střemhlav dolů. Ze záchytu vytáhnu paelo a švihnu s ním směrem k jednomu mrtvému tělu, co, jak se zdá, nebylo tak mrtvé. Ocas té příšery se totiž až nebezpečně blízko kymácel ze strany na stranu u jezdce černého draka. Paelo se obmotalo kolem ocasu a já stiskl čudlík, díky kterému se po celé délce koženého biče objevily ony jehličky. Místem se ozval ryk a já bič pevně uchytil, aby mi nevypadl z ruky. Musel jsem to dostat co nejdál od černého, jinak by nedopadl dobře. Ruka se mi zkroutila do nepřirozené pozice a já bolestně sykl. Když byl ocas dostatečně daleko, bič se uvolnil a já se složil na Loraela. Bolelo to. "Ryu, pozor!" Ozve se mi pak zděšeně v hlavě a já  prudce hlavu zvednu. Vidím jen, jak se na mě řítí ona poslední příšera. Je blízko. Moc blízko na to, abych stihl jakkoliv zareagovat. Vše se zpomalilo. Slyšel jsem tlumeně, v uších mi zněl jen tlukot vlastního srdce. A pak se to stalo. Lorael otevřel tlamu, ale místo řevu mu z krku vyšel proud čehosi černého. Éter? Možná. Vypadalo to spíše jako černý oheň. Ten obalil onu příšeru. A ta během pár vteřin zmizela. Jako by ani nebyla. Nic po ní nezbylo. 
Snesl jsem se na zem, kolem ostatní. Bylo ticho. "Co sis sakra myslel?! Sletět takhle dolů? Mohlo tě to zabít!" Vyjekne Aki zoufale, přemístí se přede mě a silně se mnou zatřese. Já k němu jen zvednu pohled. Jsem mimo. "Ryu.." Vyřkne pak Aki zoufale a silně si mě k sobě přimáčkne. Pustí mě až po notné chvíli. "Uhm...díky Ryu. Nebýt tebe, asi by to se mnou bylo hodně špatné.." Poděkuje mi pak jezdec černého. Proč se cítím tak divně? "Ale noták, lidi! Pojďte, letíme zpět domů. Ryu má za sebou svůj první boj a jistě si potřebuje odpočinout. Navíc myslím, že mu Aki něco slíbil." Ozve se pak Kreo a Akiho silně bouchne do zad. Ten jen hekne a zamračeně se po svém společníkovi otočí. Pak se ale zasměje a přikývne. "Ano, letíme. Někdo tu potřebuje trest." Řekne Aki a s přimhouřenýma očima se na mě zadívá. Polknu a skousnu si ret. Ano...a už se těším. 
~
Netrvalo dlouho a my se ocitli zpět u jeskyň. Prvně bylo potřeba se postarat o draky. Aki mi pomohl s odstraněním Loraela. Přece jen jsem to ještě tak neuměl. "Běž se omýt a počkej na mě v posteli. Jestli tě tam nenajdu.." Pronese, lehce výhružně. I tak ale vím, že se nemám čeho bát. Že to jistě bude moc pěkné, pro oba. Pak ale již odejde, musí podat hlášení. Já zalezl do vody a přemýšlel nad tím, co se stalo. "To jsi byl ty?" Zeptám se v duchu éteru. Chvíli je ticho. "Ano. Jak tak vidím, Lorael se to naučil používat. On neumí chrlit oheň, jak jsi již zjistil. Umí ale tohle. Je to něco trochu jiného. Už předtím jsem ti říkal, že éter pohlcuje. A tohle bylo ono. Co éter jednou pohltí, už se nikdy víc neukáže." Vysvětlí mi. Oh, takže...tak to je. Zajímavé. 
Nakonec jsem nad tím ale zavrtěl hlavou. Ne, nebudu nad tím teď myslet. Místo toho jsem se osušil a vlezl do postele. Nahý. Čekal, jsem, až se Aki dostaví. Nemohl jsem se dočkat. Naštěstí mě nenechal čekat moc dlouho. Přišel a když mě uviděl v posteli, zajiskřilo mu v očích. Pomalu šel k posteli a vysvlékal se. Připadal jsem si jako kořist, kterou lovec dostal do rohu. Díval jsem se na Akiho tělo, sledoval každý sval, co se vlnil při jeho pohybu. Až se ocitl u mě. Obkročmo se nade mě usadil a chytl mě za ruce. Díval se na mě takovým pohledem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Připadalo mi, že bych byl schopen se vzrušit jen z toho. Než jsem se ale nadál, látkou mi ruce přivázal k posteli a já jen nechápavě zamrkal. "He? Co?" Vydechnu jen. Aki se spokojeně usměje a pohladí mě po holé hrudi. "Dnes jsi byl moc zlobivý chlapeček, moc zlobivý.." Téměř zavrní a sehne se ke mně. V očekávání mu vybídnu své rty, ale...on mě nepolíbí! Nespokojeně zakňučím. To se mi nelíbí! Místo toho ale jeho rty pocítím na svém krku, který obdaruje lehkým kousancem. Spokojeně vydechnu a zavrtím se. Polibky si postupně tvoří cestu stále níže a níže. Chvílemi potrápí mé bradavky, pak se zase přesune jinam a kůži obdaruje lehkým stiskem zubů. Sám už může cítit, jak jsem vzrušený. Už se ocitne u mého klínu. Jeden lehký polibek mi vtiskne těsně nad vzrušený penis a já se chvěji nedočkavostí, až pocítím dotek i tam. Ale...nic. Nechápavě otevřu oči a všimnu se, že se Aki jen usmívá. Pak vstane a jde pryč. Co? "Hej...Aki...Aki!" Vyjeknu, téměř zoufale. Co to má ksakru být? Jen na mě mrkne...a odejde. Nechá mě tu vzrušeného, nadrženého. Pokusím se dostat z pomyslných pout, ale nejde to! Ani nohama se o svou erekci nemohu pořádně otřít a dopřát si tak slastný vrchol. Tak tohle má být ten jeho trest? To je...kruté! Zakňučím a zavři oči. V momentě na sobě pocítím dotek a škubnu sebou. Zvednu hlavu...a Aki je zpět! Roztáhne mi nohy a usídlí se mezi ně. V ruce drží olejíček, který si nanese na svou erekci a trochu rozetře i po mém vstupu. Zvedne mi jednu nohu a pohladí mě po stehně, na které vtiskne polibek. "Copak, myslel sis, že bych tě tu takto nechal?" Zamumlá a po stehně mi přejede rty. "Aki, prosím...ošukej mě." Vydechnu nadrženě. "Měl bych? Dnes jsi byl zlobivý, neposlouchal jsi.." Řekne, ale co to říká, pocítím na svém vstupu tlak a lehce přimhouřím oči. "Už budu hodný.." Zamumlám a sám se proti němu pohnu boky. "No...a měl bych tomu věřit?" Zeptá se, ale i tak do mě stále postupuje. Nepřipravil si mě, proto to není moc příjemné a já lehce nakrčím obočí. "Ano.." Zakňučím jen. Najednou prudce přirazí a já vyjeknu. Ustane a konejšivě mě pohladí po čele. Lehce zahýbe boky a když zjistí, že je to v pořádku, začne přirážet. Prvně pozvolna, ale když na mém obličeji uvidí stopy po rozkoši, nedrží se dál a jeho přírazy se změní v prudší, divočejší. Nezadržím sten a začnu mu vycházet vstříc. Možná i díky předchozím hrátkám netrvá dlouho, než vyvrcholím. Více se kolem něj stáhnu, díky čemuž vyvrcholí i on. Bylo to rychlejší, divočejší. Zase něco nového. Vyklouzne ze mě a konečně mě políbí na rty. "Jdeme se omýt." Zamumlá, vezme mě do náruče a odnese do jezírka. 
Po nějaké době jsme spolu leželi v posteli, já hlavu položenou na jeho hrudi, po které jsem ho jednou rukou lehce hladil a on se mi probíral vlasy. Nebylo potřeba nic říkat. To ticho a klid mezi námi vše vyjadřovalo dostatečně. 
~
Dalšího dne jsme s Loraelem trénovali. Bylo krásně, sluníčko svítilo a vše napovídalo tomu, že bude krásně. Přiletěl Iki s Abadonem, již v plné zbroji. Jejich zbroj byla na rozdíl od té naší tmavá, ale stejně modře fosforeskující jako bylo Abadonovo tělo. Dnes nás čekalo spojení. Dohodli jsme se, že to oba chceme. Chceme být bratři ve zbroji i mimo ni. 
Proto jsme se na to připravovali. Odpoledne jsme nastoupili do velkého sálu. Bylo tu více lidí, mělo se spojit dalších pár dvojic, mimo jiné i  Sui s Ai. S těmi jsem si už dlouho nepovídal, musím to napravit. Já měl na sobě bílý hábit, Iki Tmavý s modrým odleskem. Bylo to podle barvy draků. Všichni napjatě přihlíželi tomu, jak jsme si vyměňovali slova přísahy a nakonec pili ze společné číše, ve které byla přimíchána krev obou našich draků. Samozřejmě jen kapka, jinak to byla čistá voda. Nyní jsme byli spojeni. Byli jsme bratry. Jeden jsme cítili toho druhého. 
Na řadu měla přijít další dvojice, ale nepřišla. Místo toho se sálem ozval křik. Král, co u celé ceremonie byl, se napřímil. Slyšeli to všichni, kdo měli draky. 
Elfí armáda mířila na Noskii. Nastal shon. Jezdci museli do zbroje. Každý dostupný. Lidé panikařili, stráže je museli krotit a odvádět do bezpečí. Teď se boj ale týkal i mě a Ikiho. Proto se i my museli připravit. Netrvalo dlouho a letky již byly připraveny. Nastaly formace, kdo kde bude. Já byl ve skupince s Ikim a dalšími třemi jezdci. Byly i pozemní jednotky. Normální bojovníci, chodci bez draků. Letky vzlétly a my mířili vstříc elfům. Všichni byli napjatí, nervózní. Cítil jsem to u Ikiho a on to musel cítit u mě. Ani jsem nestačil Akimu popřát štěstí. Mus být v pořádku. "Neboj, pomohu ti." Ozve se mi v hlavě éterův hlas. Chvíli se nic neděje, ale pak má i Loraelova zbroj začne tmavnout, jak se do ní dostává éter. Za chvíli je černá, lesklá stejně jako můj Dragör. Je protkána stříbrnými nitkami. Pevná. Silná. "Díky." Poděkuji mu. 
Na obloze se objevují mraky. Slunce mizí. A pak mi na tvář dopadne první dešťová kapka. Je to tu. Bitva...započala.