Dračí věk

Kapitola 4.

//Prvně se omlouvám za pozdní vydání, ta škola mě ubíjí qwq ...ale to asi známe všichni. :D Teď jsem ve čtvrťáku, musím se chystat na maturitu a ke všemu ještě na přijímačky na vejšku, tak se omlouvám, ale nevím, jak budu vydávat. Budu se snažit pravidelně, ale to vše přinese čas.^^
Jinak přeji příjemné počtení a kapču ohodnoťte vote či komentem.
Děkuji všem, co toto čtou. <3  

Tiše, jako myška, za ním jdu temnými chodbičkami v jeskyni. Myslím, že sám bych se tu nejspíše ztratil. Draci to vážně mají jednodušší. Po chvíli se konečně octneme venku a já si musím oči zastínit rukou, jak mě do nich udeří ostrý sluneční svit. Avšak brzy si zvyknu a s úsměvem zamrkám do nového dne. Kráčíme na náměstí a lidé se na nás zvědavě otáčejí. Občas zaslechnu slova jako "Othas" nebo "jezdec", ale nevěnuji tomu pozornost. Raději. Rychle doženu Akiho a zařadím se po jeho bok. Lehce se na mě pousměje a spomalí, abych mu stačil. Za to jsem vážně vděčný. Již delší dobu mám poškozené koleno, ale sám si ho vyléčit nemohu. Nevím proč, ale má vlastní magie na mě neplatí. Asi se na to pak zeptám Krea, když je také léčitel. Ten by mi s tím snad mohl pomoci.

Po chvíli dorazíme na kraj města. Nechci to před Akim přiznat, ale to koleno mě bolí jak čert. Nejednou se zastaví a otočí čelem ke mně. "Teď půjdeš za hlavním drakem, ano? Nemá jezdce. Hlavní draci nikdy jezdce nemají. Snad tedy krom prvního, ale to už je dlouho." Poví a poukáže na podzemní vchod do jeskyně, kterého bych si bez jeho pomoci nevšiml. Tázavě povytáhnu obočí. "No tam musíš sám. Ale neboj, je to již starý drak a je nerudný. Nikoho nemá rád a nejraději by všechny povraždil, ale jinak je hodný." Řekne a pak se náramně zasměje mému výrazu. A to mě mělo jako uklidnit?! "Neboj, dělal jsem si srandu, je opravdu hodný. A utíkej, už tě očekává." Dodá nakonec a lehce mě, na důkaz podpory, poplácá po zádech. S nádechem vlezu do temné jámy a sestupuji stále hlouběji. Kolem se rozhostí neproniknutelná tma a já začnu zoufat. Tmu nenávidím, opravdu se jí bojím. Prudce zavřu oči a mám chuť se vrátit. Pak ale jako bych v hlavě slyšel Akiho povzbudivá slova a oči odhodlaně otevřu. Překvapeně zamrkám. Najednou vidím celkem dobře. Není to sice úplně perfektní jako za jasného světla, ale i tak vidím! Tiše, radostně výsknu a vykračuji si to rovnou za nosem. Čím hlouběji jdu, tím více teplo je. Za chvíli si sundám vrchní díl šactva, co na sobě mám a dále kráčím jen v lehké tunice. To už je horko téměř nesnesitelné. Pak mě ale napadne...spousta draků umí regulovat svou teplotu a přizpůsobit se prostředí, tak proč by to nešlo i mně? Myslím tím, že i jezdci to jistě umí. Zastavím se, zavřu oči a soustředím se na svou vnitřní sílu, načež...nu opravdu! Vzduch kolem jakoby se ochladil a mně se ihned lépe dýchá. Úlevně si oddechnu a rozejdu se dále. Zabočím za roh a div nevyjeknu úlekem. Skoro si to nakráčím do doširoka otevřené dračí tlamy!! V klidu bych tam mohl nakráčet a ani bych se nemusel krčit, jak je to obří! Takže tohle je hlavní? Zvědavě se nakláním na všechny strany, abych si ho pořádně prohlédl. Je zlatý. Kolem je několik plápolajících pochodní, jejichž plameny se odrážejí v dračích šupinách a všude kolem vrhají zlatá prasátka. "No, páni." Neubráním se obdivnému povzdechu. Pak si ale uvědomím kde, a hlavně s kým jsem. Pokorně sklopím hlavu a pokleknu na levé koleno, přičemž nepatrně skřivím obličej. Takhle to bolí snad ještě více. Obří tlama se zavře a já na sobě pocítím zkoumavý dračí pohled, avšak neodvážím se zvednout hlavu, dokud nebudu vyzván. "Již jsem byl seznámen s tvými schopnostmi. Vím, že umíš mluvit s draky a léčit. Nýbrž překvapil jsi mě i tentokrát. Dokázal jsi vidět ve tmě a regulovat svou tělesnou teplotu, to neumí kdekdo."  Ozve se mi v hlavě zhrublý hlas. Konečně se odvážím zvednout hlavu a zahledím se do obřích jantarových očí. Jsou nádherné. "Pověz mi svůj příběh chlapče." Dodá pak drak a hlavu si pohodlně složí na přední tlapy. Mimoděk zabrouzdím pohledem na obrovské drápy a projede mnou vlna vzrušení. No páni. Jsou opravdu pořádné. Myslím, že by s nimi na jednu ránu přesekl strom. Déle se nerozpakuji a vypovím mu to, co již předtím Akimu. Pečlivě poslouchá můj příběh. Na konci úlevně vydechnu. Tak, konečně je to za mnou. Drak mlčí a v hlavě si pravděpodobně urovnává myšlenky. Cítím, jak se mi lehce roztřesou nohy a v koleni se mi ozve ostrá bolest. Obličej stáhnu do bolestné grimasy. V tom ale drak vstane a roztáhne obří křídla. Překvapeně zírám na tu podívanou a nepřestávám vycházet z údivu. Je to krása. Dračí hlava se octne těsně přede mnou a na sobě pocítím vlahý dech. Nebojácně hledím drkovi do očí. "Ke't tu es amos." Zaduní mi v hlavě jediná věta. Po těle se mi rozleje příjemné teplo. Nevím sice, co to znamená, ale pochopil jsem, že je to schválení a já se mohu stát dračím jezdcem.