Dračí věk

Bonus

Zdravím. Rozhodla jsem se jako poděkovaní za přesáhnutí hranice 2000 reads věnovat jednu část Ikimu a Kreovi. Všem, co můj příběh čtete, opravdu velice děkuji, ani nevíte, co to pro mě znamená. Jen mě štve ten wattpad. Jednou mám na kapitole 200 přečtení, pak 80 a najednou 150. Vůbec nemám přehled o tom, kolik lidí to čte. Proto mám i kratičkou žádost. Ti, co Dračí věk čtete, můžete zde prosím zanechat komentář či hvězdičku, ať o tom mám aspoň jednou přehled? Moc by to pro mě znamenalo, díky. 
Nyní všem přeji příjemné počtení. ♥

Stalo se to chvíli poté, co Ryuu odešel. Musel jsem se zasmát, když jsem spatřil Kreův výraz. Byl z toho vedle. A to dost. Mě to také celkem zaskočilo, ale věděl jsem, že to bude v pořádku. Ryuu náš vztah nikde nevyzradí, věřil jsem mu. Avšak nyní jsem vyšel naproti svému milému. Naproti tomu, kterého jsem tak milovat. Ihned jsem mu vpadl do náruče a přivlastnil si jeho rty. Ochotně mi vyšel vstříc a trvalo notnou chvíli, než se naše rty rozpojily. Následně ve svých dlaních sevřel ruce mé a s bolestným pohledem mě políbil na zavázané klouby. Zastyděl jsem se, v amoku jsem vůbec nehleděl na ostatní. "Promiň." Zašeptám. Místo odpovědi si mě přitiskne na hruď a já jen vnímám tlukot jeho srdce. Pomalu vyšel směrem k posteli, já se řídil podle něj. Na postel mě pak povalil a já se tiše zasmál. A po těch několika letech si počínal stále krásně, ohleduplně. Následovalo milování. Nečekaně něžné. Zacházel se mnou jako s porcelánovou panenkou, jako by se bál, že když bude hrubší, rozbiju se. Poté jsme spolu jen leželi v posteli a on mě hladil po odhalené paži. A já si mimoděk vzpomněl na celý ten začátek. 

Již jako malému mi život nepřál. Můj otec byl elf, co znásilnil mou matku. Ta zemřela při mém porodu. Díky elfí krvi jsem rostl rychleji, byl jsem i chytřejší a silnější než ostatní. Ale neměl jsem nikoho. Všichni se mě báli. Ale já za to nemohl přece. Nemohl jsem za to, že ten elf znásilnil tu ženu, co zemřela při mém porodu! Musel jsem krást, abych přežil. Až pak...až pak se objevil ten stařík. Ten, jenž se mě ujal, dal mi domov a vřelý cit, po kterém jsem tak toužil. On mi dal jídlo a pití. On mě učil číst a psát. A já byl konečně šťastný. Jenže ani to netrvalo věčně.
Zanedlouho poté onemocněla zemřel. A já byl zase sám. Zanevřel jsem nad city, už jsem nikdy nechtěl nic cítit. Ale pak se objevila skupina jezdců. Královská letka. A v ní...i Kreo, jezdec zeleného. Věděli, že tu jsem. Vše kolem byla jen záminka, oni ale letěli pro mě. Měli mě odvést a já to věděl. Tady mě nikdo neměl rád. Báli se mě. A já si na to zvykl. Zařekl jsem se, že se budu bránit. Že se nenechám odvést...ale pak přišel Kreo. Mně v té době nebylo zase tolik let. A usmál se. Přívětivě. Nevím proč, ale věřil jsem mu. Tomu všemu, co mi říkal. Jak pěkně to říkal, ten hlas...jemný, chlácholivý. A já s nimi odletěl, na jeho drakovi, do královského města.
Tam to bylo úplně jiné,než jaké jsem si to představoval. Nebyli ke mně zlí. Neposmívali se mi. Nic takového. Jednali se mnou jako s každým jiným. Jen potřebovali prověřit mé schopnosti. Kreo byl celou tu dobu u mě, byl mi oporou. Možná již v té době jsem k němu dosti přilnul. Byl to on, co mi našel rodinu. Byl to on, co se o mě staral, co mě navštěvoval. Učil mě. Sedávali jsme spolu na louce u jezírka. Učil mě plavat. Lovit. Používat a ovládat své schopnosti.
V 16 letech jsem to pochopil. Zamiloval jsem se do něj. A v té době jsem se od něj oddálil. Bál jsem se, jak by zareagoval, kdyby to věděl. Nikdy jsem ho neviděl lehat jak se ženou, tak ani s mužem. S nikým. Ale i tak tu ten strach byl. 'Co když mě bude nenávidět? Co když se mu zhnusím? Co když mě už nebude chtít hladit po vlasech či něžně líbat na čelo, když jsme se loučili?' To a podobné otázky se mi honily v hlavě. Plakal jsem, často, hlavně večer. Až jednou...ano, jednou.
Byl to večer, snad skoro jako každý jiný. Opět jsem se choulil v posteli a tiše vzlykal. Srdce mě bolelo. Chtěl jsem být v jeho náruči. Chtěl jsem být u něj. Navenek jsem vždy přede všemi působil tvrdě, jen předním jsem své emoce odhaloval. A pak se to stalo. Ani jsem nepostřehl klapnutí dveří, když v tom se kolem mého těla obmotaly dvě pevné, svalnaté ruce, které jsem tak dobře znal. Ztuhl jsem, ale ihned jsem se k němu přivinul a on mě konejšivě pohladil po vlasech. A já mu vše řekl. Vše o svých citech vůči němu. O tom, jak se bojím, že mě nebude mít rád, že se mu budu hnusit. A vše jsem dopověděl. Ulevilo se mi. Jako by mi ze srdce spadl těžký kámen. Ale on byl ticho. Dlouho, zdálo se mi to jako věčnost, ale pak promluvil. Jeho slova způsobily, že mi srdce vynechalo pár úderů. Avšak pak si ihned přivlastnil mé rty a jámu ochotně vyšel vstříc. Byl to můj první polibek. S mou milovanou osobou. Poté proběhlo naše první milování. Bylo krásné, něžné a dlouhé. Nakonec jsme spolu usnuli, já u něj v náruči. A v hlavě mi stále zněla jeho slova, co mě předtím v citech vůči němu tak utvrdila.
"Miluji tě."