Dračí věk

Kapitola 12.

Tak zde máme další část Dračího věku. Moc ráda bych poděkovala těm, kdo toto čtou. Přesáhli jsme hranici 1500 přečtení, což je pro mě hotová slast. Jsem ráda, že se vám příběh líbí a doufám, že se bude líbit i nadále. Za každý koment či vote budu ráda. Přeji příjemné počtení. ♥  

Aki neváhal a vysadil mě na Agris. Tedy, samozřejmě až poté, co jsme se dostatečně pomazlili a naše shledání stvrdili dlouhým polibkem. Nechtěl mě nechal sedět na Loraelovi samotného, kdybych náhodou omdlel. Ale já se necítil slabý. No,aspoň ne tolik. Trochu samozřejmě ano, přece jen jsem si prošel...celkem ošklivými věcmi. A teď jsem se k Akimu mohl aspoň tisknout. A objímat jej. Nechtěl jsem jej pustit. Bál jsem se, že mi zase zmizí. A já stále nechápal, jak je možné, že žije.Vždyť jsem přece viděl, jak mu elfové do těla zabodli meč.Slíbil, že mi to pak vysvětlí, až budeme v klidu. Rozhodně se mnou ale bude chtít mluvit král. A v tu chvíli jsem si na něco vzpomněl. Smaragd! Seskočil jsem z Agris a i přes křik ostatních se rozeběhl k sídlu, co již hořelo. "Co máš v plánu dělat?" Ozve se mi v hlavě hlas, kterého se prvně zaleknu. Je jiný než ten dračí. Avšak pak pochopím a lehce se pousměju. "Jdu ho zachránit, přece jen mi ukázal cestu."Šeptnu a dál běžím hořící chodbou. Avšak pak jen tak tak uskočím, když těsně přede mnou spadne jeden hořící trám. V hlavě se mi ozve smích. "Použij mě, ne?" Nabídne se éter a já se musím pousmát. "Nevím jak. Známe se jen chvíli." Ušklíbnu se. Uslyším jen tiché remcání, ale pak s tichým vyjeknutím zjistím, že se mi kolem těla ovíjí temnota. Po chvíli již nic necítím. "Děkuju." Šeptnu.Na to už se mi reakce nedostane, naopak v hlavě uslyším Loraelův prosebný hlas. Nikdo nechápe, co dělám. "Řekni všem, ať za mnou nechodí. Něco...jsem tu zapomněl, něco důležitého."Odpovím mu. Chvíli je ticho, ale pak se ozve souhlas a já se usměji. Najednou jsem nějak plný síly. To asi díky éteru.Cítím, jak se do mě vlévá jeho síla. Ale...to já nechci.Nechci ho takhle využívat, jako to dělali ti přede mnou. Já sním chci zacházet jako s rovnocennou bytostí. Po chvíli se již dostanu do oné místnosti, kde je smaragd. Všude kolem to hoří a vypadá to, jako by se kámen bál. Že by mu mohl oheň ublížit? Těžko říci. Pár kroky se u něj ocitnu a když se jej dotknu, kámen zazpívá. V mé mysli to jasně slyším. Pak již ale neváhám a rychle se vydám ven. Venku všichni netrpělivě čekají a když spatřím Akiho výraz, trochu se zastydím. Nechtěl jsem ho opustit, ale nemohl jsem tam smaragd nechat. "Letíme."Přikývnu a éterový plášť ze mě zmizí. Opět se vyhoupnu na Agris, smaragd pevně držíc u sebe. Aki se začne vyptávat, ale hlavně draci. Cítí z něj něco. Slíbím, že jim to vysvětlím.Teď se jen zády natisknu na Akiho a poté již vnímám, jak se odlepíme od země a zavřu oči. Za zády vnímám Akiho tělo, v náručí smaragd. A cítím se...šťastný. Konečně mohu být se svým milovaným. Aspoň na chvíli. Aspoň do doby, než nám elfové oplatí ten útok. Navíc...stále je tu něco. Něco, co elfové chystají, jejich tajná zbraň. "Ryuu, že? Ryuu.."Ozve se mi v hlavě a já se do toho hlasu zvědavě zaposlouchám. Zní nějak zvláštně. Divně. Možná lehce rozvážně, ale co mě překvapí, spíše smutně. "Ano, Ryuu. Copak se děje?" Zeptám se jej v duchu. Éter...mě asi nikdy nepřestane překvapovat. "Pamatuješ na tu chvíli, kdy jsi se ztratil v lese? Poté, co sis zkoumal živel? Jak...tě pak Aki potrestal? Jak jsi to nechápal?" Začne a já mu v duchu přitakám. Samozřejmě, že si to pamatuji. Na to nejde zapomenout.Stále jsem na to myslel, bál se, co to s ním bylo. Ale teď...lehce se napnu. Asi vím, co přijde. "Ano, byl jsem to já.Probral jsem se k životu nějak v té době. Vlastně i do té doby jsem žil. V tobě, ale nemohl jsem nic dělat. Víš, nenáviděl jsem tě. Nenáviděl jsem lidi, celý svět. Vlastně i teď ho nenávidím, ale ty...no, to je teď vedlejší. Prostě to já způsobil, že se Aki tak změnil. Dokážu v lidech vyvolat i to nejhlubší zlo, co existuje. I když u rudého jezdce to bylo těžké.Aspoň ve věcech vůči tobě. On by nebyl schopen ti ublížit. Nato tě až moc miluje. Pomohlo mi to, že na tebe byl trochu naštvaný, to, že se o tebe bál. To ty pocity mi pomohly to udělat. Chtěl jsem ti ublížit. Chtěl jsem, abys trpěl. Až teď vím, že to bylo ošklivé. Nechápu, kde se ve mně něco takového vzalo. Nikdy jsem nebyl schopen cítit. Možná někdy na začátku, když jsem svou moc propůjčil prvnímu člověku. Ale pak už to šlo jen z kopce. Zneužívali mě. Využívali. A já jim to chtělo platit. Bál jsem se, že i ty budeš takový. Že mě budeš jen využívat, až zjistíš, že jsem v tobě a jakou moc mám. I když jsem možná tušil, že jsi nevinný. Že ty takový nejsi. Jen jsem si to asi nechtěl připustit. Tohle jsem ještě nikdy neudělal, ale...omlouvám se ti." On mluvil, já mlčel. Nevěděl jsem, co říci. Možná mi to mělo dojít. Mělo? Ale jak? Nevím.Nebylo jak. Neměl jsem žádné indície, v té době jsem o něm ještě nevěděl. Ale co teď? Vířilo mnou několik pocitů. Všech možných. Lehká křivda, bolest, nepochopení...ale i lítost,láska...a především odpuštění. "Ryuu?" Ozve se mi v hlavě opět jeho hlas, když déle neodpovídám, avšak nyní v něm rozeznám strach. On...se bojí? Ach. "Odpouštím ti."Oznámím mu v duchu. Zaznamenám jeho dlouhý, úlevný výdech."Jsme přece přátelé." Dodám pak. Chvíli mlčí.Škoda, že necítím jeho pocity. "Děkuji." Ale jeho slovo, jedno slovo, mi vše vysvětlí. Poté se už ale neozývá a než se naději, spatřím Noskii. Okouzleně vydechnu. Je to stejné, jako když jsem tu by poprvé. Hlavu pootočím na Akiho a v jeho očích poznám, že i on na to myslí. Na to, jak jsme sem přilétli společně poprvé. Zdá se to jako včera, i když dnů uteklo již více než dost. A můj život nemohl být lepší. I přes to vše, co se stalo, i přes to špatné...jsem šťastný.Nikdy bych nepotkal Akiho, nikdy bych nepotkal Ikara, Suie, Ai...ostatní. A nikdy bych neměl Loraela. A nikdy bych v sobě neobjevil éter. Vlastně...pak se ho musím zeptat na jméno.