Dračí věk

Kapitola 7.

Omlouvám se za pozdní vydání, ale máme toho ve škole nějak moc. Všem, koho v budoucnu čeká maturita doporučuji...učte se už od prváku, je to hrůza. :D
Snad vám to vynahradím dalším dloooouhým dílem.
A nyní přeji příjemné počtení, snad se bude líbit.^^

Zavedl mě hloubeji do lesa a cestou vysvětloval, jak se vlastně živel zjistí. Prý je v lese nějaké magické místo, na kterém se to pozná. Lhal bych, kdybych řekl, že to chápu. Po pravdě jsem úplně mimo. Ale po chvíli jsem pochopil. Octli jsme se na nějaké mýtině. Vprostřed byl veliký kámen a kolem něj bylo pět sloupů. Každý na sobě měl znak pro určitý živel. Voda, oheň, vzduch, země a éter. Chvíli jsem na to nechápavě koukal, ale to už zase začal Sui mluvit. "Sedneš si doprostřed na kámen a budeš se soustředit do svého podvědomí. Pokud to uděláš správně, jeden ze sloupů se projeví a my tak budeme vědět, jaký živel je tvůj." Na ukázku projde mezi sloupy, usedne na kámen a zavře oči. Téměř v zápětí se na sloupu se znakem pro zem vznese do vzduchu hlína a vytvoří vír. Sui se zvedne, vír opadne a přejde ke mně, načež mě vesele poplácá po raměni. "Tak...do toho!" S nádechem vstoupím mezi pět sloupů a usadím se na kámen. Ještě zachytím Suiův palec nahoru a ponořím se do temnoty. Netrvá to moc dlouho a já se ocitnu ve svém podvědomí. A je to tu zase. Temnota. Nevidím, necítím. Jen má mysl a neproniknutelná tma. "Tak jsi tady, a dokonce dobrovolně! Udivuješ mě, chlapče. Avšak ještě není ten správný čas na odhalení. Běž, vrať se a nauč se používat ostatní. Až pak ti dám potřebnout sílu já..."
S trhnutím se proberu a rozhlížím kolem. Sui na mě kouká s otevřenými ústy. Pohled mu chvíli oplácím, ale pak to pochopím. Nevěřícně se kolem sebe rozhlédnu. Reakce se projevila na čtyřech sloupech. Voda, oheň, vzduch, země. Na všech se objevil vír. I když nejsilnější je u vody a ohně. Vyděšeně z kamene seskočím a vše se vrátí do normálu. "R-ryu..." Začnu Sui, ale já ho máchnutím ruky zastavím. "Nic neříkej. Jistě to je jen nějak...rozbité. Musím za Akim." Povím jen, rozeběhnu se a nechám ho tam stát. Ve spáncích mi tepe.
Jenže po příchodu k jeskyním zjistím, že tam Aki není. Sakra! Zrovna, když ho tak potřebuju! Rozeběhnu se na ubytovnu. Iki...ten by mi snad mohl pomoci. Rozrazím dveře do pokoje a rozhlédnu se kolem. "Iki!!" Zvolám zoufale, když ho uvidím na posteli s knihou v ruce. Nechápavě se na mě podívá, ale pak prudce vstane, když uvidí můj výraz a v mžiku je u mě. "Co se stalo? Ublížil ti někdo?!" Zeptá se, chytne mě za bradu a prohlíží si mě, jestli někde něco nemám. Vytrhnu se mu a začnu divoce gestikulovat rukama. "Počkej, počkej! Uklidni se!" Zvolá a ruce mi chytí. Párkrát jimi bezmocně trhnu, ale pak se pomalu uklidním a vše mu vypovím. Se zoufalým povzdechem pak usednu na postel a hlavu vložím do dlaní. "Že se to jen rozbilo?" Zeptám se tiše. Uslyším, jak začne sem a tam přecházet po pokoji. Pak se zastaví těsně přede mnou a chytne mě za ruku. "Pojď, jdeme do knihovny." A s tím mě vytáhne na nohy a rychlými kroky zamíří pryč z ubytovny, až mu skoro nestačím.
Je vidno, že v knihovně ho už znají. Bez problémů ho vpustí dovnitř a ihned mě zatáhne do magické sekce. Ukáže na jeden stůl, u kterého jsou židle a já tam usednu. Nechápavě sleduju, jak lítá od jedné poličky k druhé a něco hledá. Jsem opravdu mimo. Nic nechápu. Vždyť...to určitě bylo jen rozbité, že ano? Není možné, abych měl takovouhle reakci u všech živlů, kromě éteru, když jsem...takový, jaký jsem.
Z přemýšlení mě vytrhne až jeho radostný hlas. "Ha! Mám to!" Vyjekne a položí přede mě hromadu knih. Pročtu si první obal a tázavě povytáhnu obočí. "Vždyť tohle jsou...pohádky. Pohádky, kde se děti učí o základech magie." Řeknu nechápavě a začnu jednou knihou listovat. "No právě proto jsem to vzal. Asi to je divné, ale tomuhle já věřím. Na těhle pohádkách je vždy nejvíce pravdy. A jedna by vše vysvětlovala." Poví, vezme jednu z knih, nalistuje jí na určité stránce a položí přede mě. Zvědavě se zadívám na obrázek. Je tam několik lidí, co stojí na mýtině kolem místa, kde se zjišťují živly. Vprostřed je nějaký mladík, kterého uctívají a reakce je viditelná na všech sloupech, kromě éteru. "No..?" Zeptám se, stále nechápavě. "No? No tohle! Víš, traduje se, že dříve, ještě před draky, existoval kmen lidí, kteří zvládali ovládat všechny živly a vyvolení dokonce éter. Éter, chápeš to?! Je to ale několik tisíc let. A to oni stvořili draky. A víš jaké? Bílé. Bílé draky. Ty teď už nikde neuvidíš, protože kompletně vymřeli. Bílí draci byli již po narození několikrát větší, než svoji vrstevníci a neuvěřitelně rychle rostli. Posledního známého bílého draka měl první. A ten uměl ovládat všechy živly tak, jako ty. Pak získal bílého draka a s tím se naučil ovládat i éter." Dokončí svůj příběh a s očima plnýma vzrušením se na mě podívá, načež vytáhne další knihu. Ta pojednává o životě a skutcích prvního. "Traduje se, že první pocházel právě z toho kmene lidí, kteří uměli ovládat všechny živly. A právě on byl ten výjimečný, co spojil národ lidí a draků. Chápeš, co to znamená?" Zeptá se pak a upře na mě pohled. Jen vše poslouchám. V hlavě mám zmatek. Co? O co jde? Co se děje? Mé tělo zachvátí lehký třas. "T-tím jako...chceš říci, že já...já?! Jsem potomek nějakého...prastarého kmene či co?" Zeptám se tiše a pomalu se začnu zvedat. "Ne...ne. S tímhle...já nemám nic společného. Tamto...je nějaká chyba. Nic víc." Vykoktám, zvednu se a nehledě na jeho protesty vyběhnu z knihovny. Běžím, ani nevím kam. Až po nějaké době se zastavím a uvědomím si, že jsem vprostřed lesa. Otočím se kolem své osy, ale pak usednu na zem, schoulím se do klubíčka a tiše se rozpláču. Úplně uzavřu svoji mysl a stáhnu se sám do sebe. Ne, tohle prostě není možné. Ano, sice nevím, kdo byli mí rodiče, ale i tak, tohle je prostě nesmysl! Nakonec, ani nevím jak, usnu. Milosrdný spánek zažene zlé myšlenky a osuší mé slzy. Se vší ironií osudu se mi zdá o prastarých rituálech, magii a bílém drakovi.