Dračí věk

Kapitola 10.

Ano, opravdu je to tu! Jsem tu s dalším dílem a omlouvám se za pozdější vydání. Maturanti chápou. :D Prvně Vám chci moc poděkovat za 1k přečtení, je to pro mě opravdu pocta a jako dík mám v plánu začít vydávat další povídku. Teď Vám ale již přeji příjemné počtení a doufám, že se dnešní díl bude líbit. Jistě vyvolá spoustu nových otázek, ale doufám a věřím, že Vás nezklamu. ♥

Strach. Bolest. Křik. Řinčení řetězů.

Až toto mě začalo probouzet. Hlava mě nesmírně bolela a já se nemohl hýbat. Nebylo to kvůli spoutání, mé tělo jako by ani nebylo mé. Pochopil jsem, až když jsem očima těknul doleva. Dva elfové mě táhli po chladné, kamenité zemi kamsi do podzemí. Po boku jednoho šel tvor, šedý tvor. Malý, podobající se kryse, avšak s protáhlou, téměř ještěří hlavou. Elkatla. Tvor s paralyzujícím jedem. Mělo se za to, že už vyhynuli, ale jak se zdá, tak ne.
Kov zaskřípal o kov a já dopadl na chladnou zem. Z úst se mi vydral pouze bolestný sten. Elfové odešli a já zůstal sám, nehybný, kdesi...kdesi. V duchu jsem se pokoušel spojit s Loraelem, ale nic! Nešlo to! Ani jsem ho necítil, to samé u Agris. I když jsem zkoušel zlatého...nešlo to. S nikým jsem nemohl komunikovat.
Tělo se mi začalo uvolňovat. Teď jsem děkoval za rychlejší regeneraci, o které elfové neměli tušení. Za chvíli se budu moci hýbat a třeba se mi i podaří utéci, abych mohl zachránit Akiho! Aki...Aki! Co je s ním? Žije? Je mrtev? Jak?Proč?! Co se stalo?! Do očí se mi vedraly slzy, když jsem si nato vzpomněl. Ten obraz jsem měl stále před očima. Jak se Akimu do těla vnořila čepel. Proč? Proč nebyl vzhůru? A proč draci nezaregistrovali nebezpečí? Kde jsou oni? A co s nimi je? Ale pak...ten tmavovlasý muž, tolik podobný Ikarovi...opravdu je to jeho otec? A ví o tom Ikaro? Spolupracoval s nimi celou dobu a řekl jim, kdo jsem? Jak jinak by unesli zrovna mě, když k jezírku chodí spousta jezdců? Ale ne. On to určitě nebyl. Nemohl být. Určitě ne. Ta zlost, co mu zněla v hlase, když mi říkal svůj příběh byla opravdová. On nelhal. Elfy nenávidí a kdyby věděl, kdo je jeho otec, dělal by jistě vše proto, aby ho mohl zabít. Tím jsem si jist.
Pohnul jsem prsty. Za chvíli se již budu moci hýbat!Netrvalo dlouho a opravdu se tak stalo. Úlevně jsem vydechl, když jsem se mohl protáhnout a chtěl jsem si sundat okovy, jenže...tu mám magie nefungovala! "Ne, prosím...to ne." Zamumlám plačtivě a za okovy začnu tahat, ale nechtějí pustit. Musí v nich být něco z elfské magie, jinak by tak nedržely. Ale proč zde nesmím kouzlit? Proč to nejde? Přemístil jsem se ke chladné stěně a přiložil na ní ruku. Musí to být v tomto.

Na chodbě se ozvaly kroky a já sebou poděšeně cukl. Ani jsem se nestačil přemístil zpět na místo a u mé cely již stáli ti elfové, co mě sem dovlekli. Překvapeně zůstali stát, když viděli, že jsem na nohou a něco si mezi sebou v elfštině řekli. Pak ale jeden odešel a druhý mě nepřestával pozorovat, stejně jako já jeho. Srdce jsem měl až kdesi v krku a nemohl jsem téměř polknout. Bál jsem se. Teď zjistí, jak to se mnou je. Že se léčím rychleji. Budou mě pitvat? Elfové byli známí pro jejich sadistické choutky. Rádi mučili, dokud jejich oběť nezemřela, ale já sám si nebyl jistý jestli vůbec zemřít mohu. Ani Kiba nikdy nezašel tak daleko. Co když oni zajdou? Ale...není to jedno? Aki byl mrtvý. Loraela jsem necítil. Život pro mě ztratil smysl.
Dveře cely se otevřely a ke mně přišli tři elfové.Bránil jsem se, kopal, kousal, ale nic nepomáhalo. Zhola nic.Jednou ranou mě omráčili a mé tělo ochablo. Dva mě uchopili za ruce a opět někam vlekli. Vše bylo jaksi zamlžené a zvuky vzdálené. Hlava mi třeštila a já nemohl nic pořádně vnímat.Dovlekli mě do velké síně, kde u velikého stolu sedělo pár elfů. Tak nějak jsem pochopil, že jsem v jejich zasedací síni.Upřelo se na mě několik párů očí a bylo ticho. Až pak vstal tmavovlasý a cosi v elfštině pronesl. Ostatní poslouchali a na konci jeho proslovu přikývli. Poté se začali bavit a podle občasných pohledů jsem poznal, že se baví o mně. Mě stále drželi ti dva a já zase začal nabývat vědomí. Avšak nedával jsem na sobě nic znát. Ne, nedám se jim tak lehko. Draci třeba stihli odlétnout a Aki třeba žije. Třeba někdo dorazil včas a zachránil ho! Když se nikdo nedíval, nadechl jsem se a prudce vstal. Jednomu elfovi jsem podrazil nohy a ten narazil do druhého,čímž se srazili a oba spadli na zem. Poté jsem na nic nedbal a krátkými kroky, co mi to jen řetězy povolovaly, jsem se k překvapení všem přísedícím vydal pryč, ke dveřím, ze kterých mě odtáhli. Ale to už se ony dveře zavřely a mě se cosi uvázalo za krk a trhlo dozadu, až jsem dopadl na záda a krátce si vyrazil dech. "Vidíte? Léčí se rychle. Zvěd nelhal." Ozve se již v řeči, které rozumím i já. Zvěd?Co? Kdo? Kdo je zvěd?! Je to opravdu Ikaro? Ne...není! Určitě ne!
Ona smyčka kolem krku mě, i za mého vzpouzení,dotáhla ke stolu a já si až teď všiml, že je to jakýsi světélkující provaz v rukou tmavovlasého. "P-pusťte mě!" Zasípu a rukama se pokusím provaz aspoň trochu uvolnit, aby tolik neškrtil. Provaz zmizí, ale místo toho mi krk chytí ruka jednoho bělovlasého, co mě vyzvedne do vzduchu a já mně se opět nedostává vzduchu. Mrskne mnou na stůl, mezi ostatní a kolem rukou i nohou se mi obmotají nové řetězy, tentokrát tvořeny elfí magií. Sakra! To přece nejde...někde tu musí být něco,kvůli čemu nemohu používat kouzla a- Počkat. Co? Avšak dále již o tom přemýšlet nemohu, neboť mi tmavovlasý do břicha zabodne zakroucený nůž. Vytřeštím oči a z úst se mi vydere bolestný křik. Tmavovlasý rukou trhne a z břicha se mi vyvalí krev, tekoucí až na stůl. Do očí mi vyhrknou slzy. Někdo mi cosi vecpe do úst, abych nekřičel, tudíž je můj křik tlumen, i když neustává. Až po chvíli, co mám hlasivky vykřičené a dochází mi vzduch, křik ustane a já se jen krátce vydýchávám. Poničená hruď se mi zvedá a při každém nádechu to nesmírně bolí.Tmavovlasý nůž vytáhne a odloží stranou. Avšak poté bělostné ruce přiloží na ránu a tu od sebe začne pomalu roztahovat. To mi vžene další slzy do očí a z úst vyloudí bezhlasý křik.Hlasivky mi již zcela vynechali. K mé hrůze se postupně začali přidávat i ostatní. Otevírali mi břicho, ruce, nohy...bolest byla příšerná. To ani u Kiby to takové nebylo. Ale proč? Proč to dělají? Proč...mě nikdo nezachrání? Copak pro nikoho nic neznamenám? Ne, nic. Pro nikoho. Mou mysl začaly navštěvovat černé, zlé myšlenky a bolest neustávala. Vše jsem vnímal až moc. Moc to bolelo. I zjištění, že o mě nikdo nestojí. Až slastné bezvědomí mě zbavilo té bolesti a já o ničem nevěděl.Možná jsem zemřel? Kéž...bych zemřel.