Dračí věk

Epilog

Už vás nebudu déle napínat. Tady je oficiálně poslední díl Dračího věku. Ještě pak vyjde jedna kapitolka, ale to bude spíše už jen poděkování a nějaké info o knize, kdyby to někoho zajímalo. Kapitola možná bude matoucí, takže kdybyste něco nechápali, neváhejte a ptejte se, ráda Vám vše zodpovím. No, teď si ale užijte počtení a snad budete spokojeni. <3 

Probudilo mě teplo. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Byl jsem někde jinde. Vůbec nevím, kde. Byl tu i Lorael. Rovněž se nechápavě rozhlížel kolem. "Co se...stalo?" Zeptám se. Kde to jsme? A...co se vlastně stalo předtím? Lorael jen foukl, až se mu nozdry rozšířily. Také nevěděl. Vůbec. Měli jsme úplné okno. Najednou se proti nám ale kdosi vynořil, dvě postavy. Stoupl jsem si a postavil se po bok Loraela, co vycenil ostré zuby. Postavy se přibližovaly, ale za nimi se objevily další dva stíny. Mnohem větší. Zarazil jsem se. Poznal jsem to. Byli to dva bílí draci. Oba měli světle modré oči, stejně jako já a Lorael. Před nimi kráčel nějaký muž se ženou po boku. V náhlém oněmění jsem pootevřel ústa. Poznal jsem je. Nevím jak, ale cítil jsem to. "Mami, tati.." Hlesnu, když zůstanou stát pár kroků přede mnou. Oba se usmívají, na sobě mají volný, čistě bílý úbor. Žena ke mně natáhne ruce. Chvíli e nemohu ani hnout, ale poté se pár kroky octnu u nich a pevně ji obejmu. Hlavu si položím na její hruď a tiše vydechnu. Ano, jsou to oni. Nevím jak, ale vím to. Vím. I otec nás obejme a chvíli tu jen tak stojíme. "Proč...jak?" Zeptám se tiše, když se od nich odtáhnu. Pokynou mi rukou, ať je následuji. Lorael se zatím vítal s draky. Rovněž se s námi vydali zpět. Všichni mlčeli, neodpovídali. Chvíli jsme šli, až za vysokou skálu, co se objevila pod kolečkem, na kterém jsme byli. A za tím...byla vesnice. Již z dálky jsem rozeznával bílé oděvy, děti i dospělé. A co víc...spoustu bílých draků. Nevím proč, ale přišlo mi to nějaké divné. Něco mi tu nehrálo. Ve vesnici nás lidé začali zdravit. Vítat. Měl bych mít radost. Měl bych mít radost, že vidím své rodiče. Tak proč se cítím tak...prázdný? 
Zavedli mě do nějaké velké chalupy. Byla největší ze všech. Uvnitř byl prostý nábytek. Otec mi pokynul rukou k masivnímu dřevěnému stolu. Usedl jsem. Matka přede mě postavila číši s pitím a oba usedli naproti mně. Až teď promluvili. "Tak moc...jsme se těšili, až tě uvidíme." Začala matka. Bylo vidět, že chce ještě pokračovat, proto jsem mlčel. "Vím, že musíš být zmatený, ale vše ti vysvětlíme, teď již můžeme." Dodá a upije ze sklenky. "Vše to začalo před dávnými časy, kdy na světě ještě nebyli lidé. Jen draci. Bílí draci. Až pak, o další staletí později, vdechli bohové život i nám. Žili jsme nebezpečný život. Draci nás neměli rádi, brali nás za vetřelce. zabíjeli jsme se navzájem. Až jednou...jednou našli dítě. První lidé se jej chtěli zbavit, novorozeněte. Obětovat jej bohům, aby nám přinesli moc porazit naše nepřátele, draky. Viděl to jeden starý bílý drak. Nenáviděl lidské pokolení. A začal je nenávidět ještě více, když viděl, co chtěli provést tomu nevinnému stvoření. Ujal se ho. Vychoval. Dítě se naučilo dračí řeči. A s drakem se spojilo. Byli na sebe napojeni, že když se něco stalo jednomu, pocítil to ten druhý. A to byl první dračí jezdec." Řekne a na chvíli se odmlčí. Již otevírám ústa, abych něco namítl, ale otec mě umlčí mávnutím ruky. Proto ústa opět rychle zavřu. "Vím, že to asi znáš jinak, ale tohle je pravý příběh. Proč, pochopíš za chvíli. Teď nás nechej ti to dovyprávět." Řekne. Jen přikývnu a v tichosti poslouchám. "Díky tomuto muži se draci s lidmi spojili. Navzájem se chránili před společným nepřítelem, jímž byli elfové. Ohavná to rasa." Otec se ušklíbne. "Bojovali jsme proti nim dlouho. Vždy se mezi našimi rasami vedli spory. Elfové nám záviděli tu moc ovládat živly a draky. Vše to chtěli pro sebe. A pak se objevil on. Hlavní vůdce elfů. Vlastně to není tak dlouho. Pro nás. Jen pár set let. Počkej, nepřerušuj mě. Říkám ti, že se vše dozvíš, když budeš poslouchat. Ukradl nám bílého draka. Chtěli jsme jej zachránit, ale nešlo to. Elfové již začali využívat smaragd a měli sílu. Moc velkou sílu. A my věděli, že někdy v budoucnosti nastane čas, kdy elfové získají až moc velkou sílu a proti lidem se znovu postaví. Ty to ještě nevíš, ale schopnosti lidí, co jsou spojeni s bílým drakem, se liší. A existují i výjimky, co umějí předpovědět budoucnost. Díky tomu jsme to zjistili. A zjistili jsme, že první útok se chystá zanedlouho. Vy to můžete znát jako vymření bílých draků. Víš, nikdo z nás totiž nedokáže pořádně ovládat éter. Ten již vlastně ani neexistuje. Jsi zmaten? Ano, měl bys být. Jsi totiž v minulosti." V tuto chvíli přestane otec mluvit a já šokovaně otevřu ústa. Chvíli je ticho, oba na mě jen hledí. Až se slova ujme matka. "Já jsem ta, co viděla ten útok. Ale také jsem viděla, že se jednoho dne narodí dítě, co bude schopné spasit svět. Zanedlouho na to jsem otěhotněla. A narodil ses ty. To ty jsi byl to dítě, co bylo schopné vše změnit. Vyrůstal jsi u nás. Stále se nic nedělo. Mysleli jsme, že má první vize byla špatná. Ale vyplnila se, když jsi dosáhl věku tří let. Díky starobylé magii a za pomoci draků jsme tě přenesli do budoucnosti. Do doby, kde bys mohl v klidu vyrůstat. Žít a pak splnit svůj účel. A vrátit se zpět k nám domů." Dokončí a oba se na mě zahledí. Chvíli mlčím. Věci si urovnávám v hlavě. Na jazyku mě pálí spousta otázek, ale nevím, na kterou se zeptat dříve. Cítím se zrazený. "Proč ale vy všichni žijete, když měli elfové zaútočit?" Zeptám se nakonec prvně. "Víš, minulost se prolíná s přítomností a budoucností. Vše je to jeden veliký koloběh, co na sebe navazuje. Vůdce elfů zemřel, proto neexistuje ani teď." Vysvětlí otec. Ruce zatnu v pěst. "Jak jako že jsem splnil svůj účel? To jsem jen nějaká...věc?" Procedím pak opovržlivě skrz rty. Matka povytáhne obočí. "Ne, nejsi věc. Jen je každý zrozen z jistého účelu." Ne, nevěřím tomu. Oni mě tak neberou. Vím to, i když nevím proč. "Na další otázky bude čas později. Teď se pojď seznámit s dalším vesničany." Pobídnou mě nakonec a vstanou. Chvíli váhám, ale nakonec rozvážně vstanu a vydám se za nimi ven z chýše. Kolem chýše již stojí několik lidí. Všichni na sobě mají bílý oděv. Ale já? Já na sobě mám černé brnění protkané stříbrnými nitkami. Proč? Nevím. Asi se na tom pak zeptám rodičů. Spousta věcí mi nedává smysl. Budoucnost? Pokud jsem byl v budoucnosti, jak je možné, že jsem teď zpět? A co se tam stalo? Proč si nic nepamatuji? Grr! Je to vcelku iritující. 
Kolem nás se utvoří ulička, kterou procházíme. Rodiče se vznešeným postojem, já spíše tam za nimi, váhavě. Občas na sobě ucítím nějaký dotek. V jednu chvíli přede mě předstoupí nějaká dívka a s červenajícími tvářemi mi dá kolem krku nějaký věnec. Poté zase odběhne. Dojdeme na konec uličky, kde stojí nějaká stará, vetchá paní. Opírá se o hůl a po jejím boku stojí ona dívka, co mi dávala věnec. Ve tvářích je stále červená. Nechápu to. Proč? To se ale dozvím vzápětí. "Nyní je tvým úkolem vést naše pokojen dál. Toto je tvá družka. Dnes večer spolu zplodíte potomka." Oznámí mi matka. Stará paní mě uchopí za ruku, stejně tak onu dívku. Následně naše ruce spojí a já se na dívku nechápavě zadívám. Proč...se mi to hnusí? Poč nechci? Proč si nic nepamatuji?! Opatrně svou ruku ze sevření dívky vymaním a lehce se pousměju, přičemž se otočím na rodiče. "Omlouvám se, ale jsem nějaký vyčerpaný. Mohl bych si jít prosím prvně odpočinout?" Je vidět, že prvně váhají, ale poté mě s kývnutím odvedou zpět do chýše, kde mi ukáží můj pokoj. Po chvíli zůstanu sám. Ihned přejdu k oknu, které otevřu. Lorael zde již čeká. Proč je v plné zbroji? "Nelíbí se mi tu. Něco mi nesedí." Oznámím mu a on souhlasně zafuní. Po krku se svezu až na sedadlo, kde usednu. Netrvá dlouho, než se vzneseme do vzduchu a letíme pryč. Musím si to tu prohlédnout. Letíme nějakou dobu, stále hledím kolem. Avšak v tom mě prudce zabolí hlava a já tiše syknu. Lorael sebou cukne a v duchu se mě začne ptát, co se děje. Chlácholím ho, že nic, ale...na něco jsem si vzpomněl. To jezero. Rudé vlasy, smích a...a co? Vidina? vzpomínka? Ale vzpomínka na co? Ne, spíše jen nějaké zmatení. Jenže po chvíli doletíme k rozbořenému sídlu. Zde přistaneme a já se po chvíli váhání vydám dovnitř. Cítím, jako bych měl uvnitř nějaký blok. Něco, co mi nedovolí si vzpomenout. Ani nevím jak, ale ocitnu se v podzemní chodbě. Vypadá to tu jako...vězení? Elfové! Jistě, to je jistě jejich. Ale proč to tu je tak povědomé? Na místě se zaseknu a lehce mě zabrní uši. Tamhle! Vydám se jedním směrem a stoupám opět nahoru. Jdu rozbořenými chodbami, ani nevím kam. Až se ocitnu v jedné místnosti. Je temná. Až na podstavec, kde se leskne zelený kámen. Opatrně k němu dojdu. Je nebezpečný? Ublíží mi? Je to přece výrobek elfů. Ale proč jeho záře tak vnitřně hřeje? Proč je to tak příjemné? Láká mě. Volá. Proto k němu přistoupím a opatrně, váhavě se jej konečky prstů dotknu. A v tu chvíli mi vše prolétne hlavou. Ustrnu. Neji. Kiba. Draci. Královská letka. Aki...Aki. Boj. Světlo...a pak tma. 
Z levého oka mi vyteče jedna slza a já padnu na kolena. Lorael venku bolestně zaúpí. Také si vzpomněl. Já zemřel. Oba jsme zemřeli. Položili jsme život za Noskii. Aki...Aki! Prsty si vjedu do vlasů. "Konečně jsi se probral~" Ozve se mi v hlavě a já si položím ruku na srdce. "Éter.." Zašeptám. "Jak jsem mohl zapomenout? Co se stalo?" Zeptám se tiše, zatím co vstanu a vydám se zpět ven. "Jak? Lehce. Zemřel jsi. Poté, co jsi byl oslabený po oživení mrtvých na tebe elf zaútočil. Omlouvám se, nezvládl jsem vytvořit stěnu. Možná...možná i proto sis prvně nemohl vzpomenout. Tvá duše se přenesla zpět sem. Ano, jen duše. Tělo stále spočívá v budoucnosti. Vlastně...dávej si pozor. Vím, jak říkali, že se budoucnost prolíná s přítomností a minulostí. Dalo by se říci, že vše koexistuje. Jedno nemůže být bez druhého. V tom měli pravdu. Oni...už to nejsou oni. A oni tohle vědí. Tvoji rodiče. Dej si prosím pozor. Je to již několik tisíc let. Mají něco v plánu. Nezapomeň. Buď stále sám sebou. Nenech si zkazit úsudek.." Řekne. To už jsem venku. U Loraela. A jsem naštvaný. Tuším, co mají v plánu. Lorael ke mně skloní obří hlavu a já se na něj zahledím. Do jeho očí. Do mých očí. Budu to muset udělat? Ano. 
Nasednu na Loraela a letíme zpět. Netrvá to dlouho, letíme rychle. A oni již čekají. Vesničané, rodiče. Na dracích. Přistanu před nimi. "Co máte v plánu?" Křiknu na ně. Otec se jen ušklíbne a jeho drak zařve. "My jsme původní. My. Jen my máme právo vládnout!" Křikne a pozvedne do vzduchu meč. Ozve se souhlasný pokřik. "Díky tvé moci se přemístíme do budoucnosti a ovládneme vše...vše! Budeme zase silní, nejsilnější! Obyčejní draci nemají právo na život, jen bílí!" Vyřkne pak matka. Lorael zavrčí. Já sevřu ruce v pět. "Nikdy!" Křiknu na ní. V obličeji zbrutální. Proč? Proč se tohle muselo stát? Proč musím bojovat proti vlastním? "Ty nám nebudeš odporovat! Jsme tvoji rodiče, musíš nás poslouchat!" Poslouchat? Nikdy...nikdy! V tom se na mě vrhnou. Ale já vím, co udělat. Stačí jen máchnout rukou a přede mnou se objeví černá stěna. Éter. Všichni se zastaví a v očích jim je znát zděšení. Nečekali to? Divné. Myslel jsem, že vědí vše. "Copak, vyděšeni? Ano, já umím ovládat éter. Vlastně ne. Já ho neovládám. On mi propůjčuje svou sílu. Dělám to, co jste vy nedokázali. Já...já nejsem jako vy. Nejsem! Nebudu ho mučit. Nebudu.." Zakřičím a z očí se mi spustí slzy. "Prosím...vraťte se zpět do minulosti.." Zašeptám pak. Oni již nestačí nic říci. Nic. Pohltí je éter. Já se jen schovám do Loraelova sedla. Ramínka se mi otřásají tichými vzlyky. Vím, že nebyla jiná možnost, ale i tak...konečně jsem se setkal s rodiči. Odhalil jsem svou podstatu. Odhalil jsem...vše. A pak jsem je musel nechat zmizet. "Udělal jsi dobrou věc. Pamatuj, co jsem ti předtím řekl. Ale teď...musíme zpět. Myslím, že t někdo čeká. Vás oba. Vlastně...nás všechny tři." Nestačím nic říci. Vůbec nic. Ihned totiž svět opět potemní. 
~
Slyšel jsem nářek. A cítil teplo. Krásné teplo. Pevnější stisk. Pomalu jsem otevřel oči a zhluboka se nadechl. První, co jsem uviděl, byl Akiho obličej. Zračil se v něm nechápavý výraz. Ten se ale ihned změnil ve šťastný, radostný. Pevně mě k sobě přitiskl. Ještě jsem v jeho očích stihl spatřit slzy. Rozhlédl jsem se kolem a všiml si, že je kolem nás vytvořen kroužek z několika desítek lidí a draků. Všichni nechápavě koukali, ale pak...začali tleskat. Smát se. Radovat. "Žiješ...žiješ! Nezemřel jsi. Jsi tu. Jsi...se mnou." ozve se mi u ucha. Pevně Akiho obejmu. "Ano, jsem tu. A už tě nikdy neopustím." 

A jak to bylo dál? Čas plynul. Roky ubíhaly. Žádné války již nebyly. Elfové se stáhli. Bylo jich málo, neměli žádnou moc. Ai se Suiem se dali dohromady. Já byl s Akim. Iki s Kreem. Byli jsme šťastni. Jediná smutná událost nastala, když zemřel král. Vlády se ujala jeho dcera. Mladá. Lorael se spářil s Agris. Narodil se nový drak. Červeno-bílý. A koho si vybral? Královu dceru. Nyní již vlastně naši královnu. S Akim jsme zrovna seděli na jedné skále, v objetí. Pozorovali jsme východ slunce. Svítalo na nový začátek. Každý to věděl. S narozením nového draka nastal nový... Dračí věk.