Until we die (CZ)

Part 1 - Stereo

Silně pršelo. Jeli jsme autem domů, seděla jsem na zadním sedadle a sledovala kapky deště jak pomalu stékají po okně. Jedním loktem jsem si podpírala bradu a přemýšlela, jaké by to bylo konečně začít žít! Bylo mi teprve sedmnáct, ale život mi připadal, jako bych ho už prožila. Všechno stále dokola, škola, volno, a zase škola. Žádná změna. Žádné vzrušení. Co mě čekalo do budoucna?

"Ash?" oslovil mě táta, který na mě koukal skrz palubní zrcátko.

Koukla jsem na něj přes zrcátko a mírně nadzvedla obočí na znamení, že poslouchám. "Jsi nějaká....skleslá" řekl mi. Proč mi to říkal?! Na to, že mám poslední rok a půl depky si už zvykli tak proč?

"Je neděle" odbyla jsem ho. Nebudu mu přeci říkat pravdu, to bychom tu byli dlouho.

"Víš s maminkou jsme přemýšleli....no ...a....." zasekl se uprostřed věty. Skvěle! "Co?" zeptala jsem se a bála se odpovědi. Táta ale sklopil oči a dál se věnoval řízení. Fakt báječný. A tak to za něj mamka musela dokončit. "No...máš deprese a...třeba by ti pomohl psycholog" dopověděla. Na to poslední slovo kladla zvláštní důraz.

Nemusela jsem ji ani vidět abych věděla, jak se teď tváří. Určitě zuby stiskla spodní ret a nakrčila nos, jakoby čekala, že za chvíli vybuchne bomba.

"Psycholog?!!" vykřikla jsem nahlas. "Zas takový magor nejsem. Ne, ne. K psychoušovy ani za nic" řekla jsem rozhodně. To by mě nejdřív museli zabít.

"Tvoje chování není normální" vzchopil se taťka. "Tati, jsem v pubertě, takové stavy jsou v mém věku naprosto normální" odsekla jsem.

"Hm, jetě se o tom pobavíme" řekl nakonec a pak už jsme se zbytek cesty nebavili. Bezva, teď jsem měla zas o čem přemýšlet.

Děkuji za přečtení první kapitoly. Doufám že se vám líbila. Já vím, zatím nic zajímavého, ale to teprve přijde. Budu ráda za každý vote a komentář. Zajímá mě váš názor. Drayen xxx