Until we die (CZ)

Part 20 - Táborák s přáteli

Věnováno @Varyaniel

Seděla jsem s rukama za zády na studené zemi. Byla jsem v jejich útočišti zvaném"Tábor" a všude kolem mě se to hemžilo těmi zločinci. Většinu času jsem jen koukala do ohně a snažila se přijít na jiné myšlenky. Byla už tma a možná, že kdyby se mi podařilo vyvléct z těch improvizovaných pout a utéct do lesa, tak by mě nenašli. Les se hemží kousáky a oni by mě nepoznali dle zvuku praskání bot. Na stole asi deset metrů ode mě jsem viděla svůj nůž a pistol. Možná se k nim nějak dostat. Nebo počkat, až všichni usnou...

Z myšlení mě vytrhl mě už známý hlas. "Máš hlad?" Zeptal se mě můj věznitel. Nevěděla jsem, co si myslet a tak jsem na něj jen koukala. Připadalo mi to nekonečně dlouho, než odpověděl. "Tu máš." Řekl a podal mi kus chleba. Měla jsem už docela hlad a i ten špinavej kus chleba bylo jídlo. Natáhla jsem po něm své svázané ruce a chleba si od něj vzala. Náhle mi ho ale vytrhl z rukou a vzácný kus chleba zahodil za sebe, kde se do něj s radostí pustili hladoví psi. Jen jsem to sledovala a z očí se mi vydrala první slza. Pobaveně mě sledoval, ale když poznal, že nic neřeknu. Promluvil jako první on. "Jsi statečná, že se v tomto novém světě touláš sama, ale každý máme své hranice a tady je to bez skupiny k hovnu. Nemáš nikoho, kdo by ti kryl záda, ale na druhou stranu ani nikoho, koho bys ztratila. Jenom sama sebe." Vzdychl. "Uvidíme se ráno holka. Pokud tě mezitím nesežerou ti venku." S těmi s slovy vstal a odešel. Teď jsem definitivně v prdeli.

Asi po patnácti minutách a se ke mě přiblížila nějaká postava. Tábor už celkem utichl a na obloze neúnavně svítily hvězdy. "Ahoj, jak se máš?" Zeptal se mě kluk s kaštanovými vlasy. Už jsem ho jednou viděla. V tom domě na farmě. Byl tam a ptal se, kdo jsem. Na jeho otázku jsem mu neodpověděla. Co to sakra bylo za otázku?! Jistě že se mám báječně! Jenom jsem připoutaná, mám hlad a mrznu, ale jinak je mi fajn díky. Ten kluk se sedl vedle mě a pokračoval v proslovu. "Ehm, to byla asi blbá otázka co?!" Ještě že mu to došlo. "Já jsem Pete. Je mi sedmnáct a jsem z Oregonu. Viděl jsem co ti udělal Carl a je mi to líto. Tu máš." Vytáhl z kapsy jablko a nabídl mi ho. Nedůvěřivě jsem na něj pohlédla. Asi to pochopil. "Neboj, já ti ho neseberu." Vzala jsem si tedy od něj jablko a zakousla se do něj. "Díky." Řekl jsem potichu. "Páni, tak ty i mluvíš. Promiň, jo a nemáš zač." Řekl a už se zvedal k odchodu. "Co se mnou bude?" Řekla jsem se slzami v očích. "Já nevím, ale držet tě tu a krmit tě věčně nemůžeme." A s těmi slovy odešel. A já jsem po chvíli upadla do spanku.

Někdo do mě drbl. "Dělej vstávej!" V jeho hlase byl slyšet strach. "Pete?" Zamžourala jsem. "Jo, honem musíme jít." Řekl a mezitím mě rozvazoval. Pomohl mi na nohy a podal mi moje věci. Na zádech měl batoch. "Jdeme." A s těmi slovy mě vzal za ruku a odvedl do lesa.

Tadá. Obrovské díky těm, kteří mě podporují k psaní dalších dílů. Díky a tady ho máte. Pokud se vám další díl líbil, určitě nezapomeňte na hvězdičku a komentář. :) :D - Drayen