Until we die (CZ)

Part 16 - Je to konec?!

Před týdnem:

Dva dny poté, co jsem se potkala s Marcusem uběhly jako voda. Od té doby jsem ho naštěstí neviděla. Třetí den ke mě ale přiběhl, že potřebuje pomoct. Než jsem stačila cokoli namítnout, vzal mě za ruku a vedl dlouhou chodbou, po schodech dolů a pak jsme kličkovali různými uličkami. Nechtěla jsem mu nic říkat, protože byl bílej jak stěna a na tváři se mu značil děs. Nakonec otevřel dveře a strčil me dovnitř. Byl hned za mnou a sledoval mou reakci.

Byla to prostá komůrka asi pro nejníže ubytované a v ní byla ošuntělá matračka, která byla od krve a na ní ležela žena. Okamžitě jsem se k ní rozběhla, protože potřebovala akutní pomoc. Shrnula jsem ji tričko, které bylo nejvíce od krve a tudíž jsem usoudila, že její zranění bude mít na hrudi. Když jsem však tričko shrnula, popadala jsem dech. Toto nebyla obyčejná rána, ale ošklivé kousnutí.

Otočila jsem se na Marcuse. "Co to má kurva znamenat!!!" "Ash, prosím pochop moji situaci." "Kousnutí lidé tu nesmí být. Víš vůbec, jak moc jsi nás ohrozil?!" "Klid Ash, nech mě ti to prosím vysvětlit." Podívala jsem se na něj a rukou mu naznačila ať mluví.

"Toto je Molly, moje máma. O ty, co ubytujou tady dole se nestaraj. Dávají nám moc málo jídla. Moje mamka se vydala ven něco najít. Už jsme měli moc velký hlad. Ale kousli ji! Ja vím co si teď myslíš, ale je to moje máma a já ji přece nemohl vyhodit. Už nevím jak dál. Prosím pomoz mi."

"Ale... před dvěma dny jsi měl stejně jídla jako já." Vykoktala jsem ze sebe. "To proto, že jsem měl máminu porci." Odpověděl mi zklesle. Nevěděla jsem co říct, snad jen. "Je mi to líto. Ale já nevím, co dělat. Už ji nepomůžeme." "Prosím, zkus cokoli." Ani jsem nevěděla co dělám, ale šla jsem si pro kufřík v mém pokoji a vzala si z něj pár věcí.

Po čtyřech dnech:

Seděla jsem na zemi vedle matrace, na které ležela pomalu umírající žena a smývala jsem ji pot z čela. Marcus se už vyrovnal s nevyhnutelným. Chtěla jsem to udělat tiše, ale to on nedovolil. Chtěl, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Stejně nám tu pomalu umírala před očima tak nevím, jak to s tou bolestí myslel. Vzala jsem si od něj zbraň a namířila jí ji na hlavu. Konec. Pomyslela jsem si. Nemohla jsem se jí dívat do očí a tak jsem odvrátila zrak ke zdi. Marcus mi jen s pláčem pokynul. Chvíli jsem nemohla, ale pak jsem zmáčkla spoušť. Jedna rána a já málem ohluchla. Za těch pár dní, co jsem ji znala jsem si ji i trochu oblíbila. Povídala mi příběhy, ale později v halucinacích jen blábolila.
Marcus se ještě více rozbrečel.

Náhle se otevřely dveře a v nich byla stráž. Když uviděla co se stalo, každý nás chytl za paži a táhl pryč. Bylo mi jasné, co se stane. Poznají, že Molly umírala v bolestech pár dní a v nejlepším nás vykážou. Co když z toho obviní i mé rodiče? To se nesmí stát. Oba jsme byli v šoku, ale stále jsem věděla, co se děje kolem. Už jsme se blížili ke generálovi a jeho nohsledů, když jsem se mu vykroutila z paže. Zatočila jsem do uličky, kde byla strašná tma a vyskočila z okna.

Ta ta da dá. A je to. Další kapitola a určitě i nejdelší. Moc mě potěšíte hlasy i komenty. - Drayen