Until we die (CZ)

Part 12 - Žena a dítě

"Vaše doklady?" ptal se nás voják. Táta vytáhl z kapsy občanky a rodné listy. Měl to připravené, takže něco o vstupu do tábora už musel vědět. "Tady." oznámil a klidně mu je podal. Voják je dal spolupracovníkovi a ten je začal velice pečlivě kontrolovat. Pak se zeptal, jestli máme nějaké výsady. Třeba jídlo, zbraně, zkušenosti s bojem, zkrátka vše, co by se mohlo hodit. Táta mu hrdě oznámil, že je lékař a voják na nic nečekal.

"Proboha, proč jste to neřekl hned!  Potřebujeme vás tu." Odvedl nás vedle kde byl jejich lékař. Že nás musí zkontrolovat jestli nejsme kousnutí.
Když zjistil, že ne. Lékař si všiml, že jsem mírně ve stresu a tak mi podal čtvereček čokolády.

Za námi stála žena s nemluvněm v náručí a vypadala vystrašeně. Při bližším pohledu jsem si všimla, že je od krve. Voják k ní přistoupil a ptal se jí, čí je ta krev. Když zjistil že její, odmítl ji pustit dovnitř. Křičela, že její dítě je v pořádku a nic mu není. Ať zachrání alespoň jeho. Nemohla jsem se na to dívat. Sice jsem ještě miminko neměla, ale kdybych byla na jejím místě ocenila bych pomoc.

Vyběhla jsem proti nim. "Počkejte nedá se s tím nic dělat?" Voják na mě zakřičel, že pokud je kousnuta nedá se s tím nic dělat. Naše pohledy se setkali s tou ženou. Měla skalnaté oči. Náhle jsem se rozhodla.

"Postarám se o její dítě." Pověděla jsem vojákovi, který na mě hleděl jak vyvoraná myš. "To nejde, je to pro nás zátěž." Mezitím mě dohnal můj táta a táhl mě zpátky. "To jseš úplně blbá? Copak si nevážíš toho, že tě pustí dovnitř?" Říkal mi do ucha a táhl mě zpatky k bráně.

Nevnímala jsem ho, hleděla jsem vykulenýma očima na ženu, která začala plakat a já ji nemohla nijak pomoci. Byla jsem bezbranná.

Hola! Další díl je na světě. Omlouvám se za tu krutost v tomto díle, ale musela jsem to tam dát. Jinak by to nebylo ono. Moc teď na psaní nemám čas a tak posledních pár dílů píši v autobuse do školy o půl sedmé ráno. No nic. Každý ohlas mě moc potěší. - Drayen