Until we die (CZ)

Part 13 - Vězení

Připadala jsem si, jako bych se vrátila do staré rutiny. Ano, uz zase mám depky. Uběhl už týden od toho co jsme sem přišli a bylo to tu příšerné. Nevím, jestli bych radši nechtěla být venku. Jen co jsme sem vešli se mi něco nezdálo. Šedé, ledové zdi. Mříže a vojáci. Žádná okna. Nene, takhle to není. Starají se o nás! Dávají nám jídlo, máme kde spát a dokonce tu zavedli i improvizovanou školu. Ale stejně.

Stále jsem přemýšlela nad tou ženou, teď je už určitě mrtvá, ale její dítě? Kdo říká, že zemřelo také? Třeba se ho někdo ujal.....nebo také ne. Je tu strašná nuda. Táta je celý den v práci a ošetřuje raněné vojáky a pomáhá nemocným. Za ten krátký týden tu zachránil spoustu životů, ale je už vyčerpaný. Mamka se tu spřátelila s dalšími matkami a celý den buď hlídají děti, nebo spravuje oblečení. Každý dospělí tu totiž musí něco dělat.

Včera za mnou přišel nějaký major a řekl mi, že už nejsem dítě a brzi si také budu muset najít práci. Je to k hovnu. Nejradši bych šla ven a bojovala, přežívala, byla svobodná. Neumím si ani představit, jak dlouho ještě budu v téhle krabici. Třeba rok, než se systém zhroutí. Nebo celý život.

-----------------------------------------------------------

Další den jsem šla navštívit tátu, kterého jsem už dlouho neviděla. Vešla jsem na ošetřovnu a hned jsem litovala svého rozhodnutí. Po obou stranách dlouhé uličky byly postele a v nich stonali nemocní. Šla jsem cestou a občas kolem mě proběhla sestřička. Konečně jsem uviděla osobu v bílém plášti plnou vrásek. Těch pár dnů z něj udělalo trosku. Jak mile mě spatřil snažil se usmát, ale stejně to byl úsměv, za kterým se skrývaly starosti.

"Ahoj, Ash! "Jak se máš?" Zeptal se mě vesele. "Ahoj, tati. Nijak zvlášť." "Víš mám tu dost práce, ale můžeš mi pomoci." Zarazila jsem se. To myslí vážně? "Stejně nemáš co na práci ne?"
Ani jsem mu nestihla odpovědět a už me vedl k lůžku, na kterém seděl nějaký muž.

Taťka mi řekl jak se jmenuje, co se mu stalo a jak bychom mu mohli pomoct.
Pomáhala jsem mu vyčistit rány, ale z krve se mi chtělo zvracet. Poté jsem se pokusila ránu odvázat, ale moc dobře to nešlo. Nakonec jsem se podívala, jak mu táta vpichuje nějakou jehlu fo žil a pomalu tam vpouští tekutinu. Muž poděkoval a odešel. Cestou mu ještě táta vnutil nějaké prášky proti bolesti a pak se ke mě vrátil.

"Vedla sis velice dobře." Pochvalil mě a ja se cítila velice hrdě. Určitě za ním přijdu i zítra. Pomůžu mu s pacienty. Začíná mě to bavit.

Hey všichni. Omlouvám se za zpožděný díl. Moc doufám, že vás to baví. Please vote. - Drayen