Until we die (CZ)

Part 21 - Je se mnou ámen

Běželi jsme s Petem lesem v naprosté tmě. "Nic nevidím." Zakňourala jsem. "To já taky ne. Ale svítit si nemůžem. Hned by nás našli." Občas jsem zaslechla praskání větví, které nebylo způsobeno naší vinou. Byla jsem hodně nervózní. Cestu mi osvětloval jen měsíc a nevěděla jsem, co má ten kluk za lubem.

Tahal mě za ruku příliš silně a já mu nestíhala. Měl delší nohy než já a rozhodně i lepší fyzičku. "Sakra, zpomal!" Bylo to poslední, co jsem stačila říct než jsem ochutnala kus země. "Ježiši, promiň." Sklonil se, aby mi pomohl vstát, ale já ho odstrčila. "Nech mě." Řekla jsem a mezitím vstala ze země sama. "Jenom se ti snažím pomoct." Špitl omluvně.

"Proč mi vlastně pomáháš a kam mě to vedeš?" Naštvala jsem se a přitom se snažila rozdýchat ten jeho sprint.

"Pravdu?!" Odvětil a podíval se na mě jako by čekal odpověď. Dívala jsem se na něj stylem jako vážně?! A tak tedy pokračoval. "Šel jsem už spát, když jsem zaslechl o čem se baví Holly a Carl. Rozhodli se tě zabít. Já nejsem jako oni a tohle jsem nemohl dopustit. Tohle byla poslední kapka. Tak jsem si nabalil věci a vzal tě s sebou."

Chtěla jsem mu odvětit aha, nebo mu poděkovat, ale neudělala jsem to. Jen jsem na něj civěla.

"Měli, ... měli bychom jít." Jen jsem řekla a pokračovala v cestě do neznáma.

Už jsme neutíkali, jen šli mlčky vedle sebe už pár hodin a nikdo neřekl ani slovo. Slunce už pomalu vylézalo, ale i tak jsem toho stále moc neviděla. Zase jsem zakopla a připravovala se na další pád, ale Pete mě chytil za loket a pomohl mi získat rovnováhu. Zase jsem nic neřekla a šla dál.

Pak ale stromy začaly ustupovat, a mohla jsem uvidět mýtinu. Byla tam tráva a na ní ranní rosa. Paprsky světla se odrážely a mě to přišlo hrozně krásné.

"Je to pěkný že?" Zeptal se ten za mnou. "Jo." Vydechla jsem. "Musíme jít, všude kolem jsou kousáci." Překročil mě a šel skrz mýtinu. Vzpamatovala se a vyrazila za ním.

Narazili jsme na silnic. "Kudy teď?!" Zeptala jsem se rošťácky a čekala jeho reakci. "Jsi vždycky takhle otravná?!" "Jenom někdy." Řekla jsem klidně. Začalo mě náramně bavit ho štvát. "Půjdeme do prava a snad brzo narazíme na rozcestník kam ta cesta vede." Odpověděl už klidně. "A jak viš, že do prava?!" Zeptala jsem se tím nejsladším hláskem. Jenom zaťal zuby a dal ruce v pěst, ale i stejně rychle se uvolnil, vydechl přebytečný vzduch a vyšel okolo silnice. Já jsem šla asi dva metry za ním a usmívala se od ucha k uchu. Se mnou to bude dlouhá cesta chlapče. 1:0 pro Ash!

Bum a je tu další díl. Omlouvám se za krátký díl o ničem, ale příště to už bude lepší. Ashley a Pete toho mají ještě hodně před sebou. Co si o nich myslíte? - Drayen