Hudbu si prosím pusťte ke čtení.
Ráno jsem se probudila v jeskyni, zabalená v plášti který jsem si odnesla s sebou z panství. Musím zjistit kam mám se vydat, nevím ale kde jsem. Pamatuji si jen vodu a vodu, voda unášejíc mé dítě, které i s košíčkem zmizelo neznámo kam. Srdce mi puká. Seberte matce život, život který chovala dlouhou dobu pod svým srdcem. Život který bezkonkurenčně milovala, život který se zrodil v ní, a jen díky ní může v budoucnu vyrůstat v klidném prostředí, nepamatujíc si nic ze včerejší noci. Z noci kdy se můj syn narodil. Z noci která se mu stala osudnou.
,,Tak malinký!" křičím z plného hrdla do hustého lesa, který mne obklopuje ze všech stran. Slyším hukot, hukot řeky na kterou jsem svého syna pustila.
Proud, běž za proudem!
Vrací se mi hlasy, hlasy patřící dnes lidem bez tváře. Dnes mi lidem cizím a neznámým. Minulost by se neměla opakovat, neměli bychom se vracet do minulosti ba už vůbec ne do té bolestivé.
Mně radící hlas poslechnu a jdu za zvukem, zvukem který mi musí dát východ z hustého lesa.
Vím kde by bylo od řeky panství, tam se ale vracet nehodlám. Nebudu se vracet za zvířetem, krvežíznivým mužem který by mne byl ochoten zabít, zabít i svého syna. Jeho bezcenná korunka mu vlezla do hlavy. Bojím se o děvčátka, která tam zůstala a zajisté mne kryla. Bojím se o porodní která byla věrná pouze mému zesnulému tchánovi. Vidím ty jeho upřímné oči, které zdědil Enzo po něm. V době kdy stařec onemocněl, se v očích mého manžela zjevil hněv. Už ne oči muže do kterého jsem se zamilovala, oči zvířete které se chtějí požrat navzájem.
Za mnou, daleko za mnou propukne křik. Naříkající a hlasitý křik malých dívek, ne... ne....prosím ne! Měla jsem je vzít s sebou, odmítaly se slovy že jim po otci nezbylo nic, nic pro co by mělo smysl žít.
Zvíře... to nechutné, proradné zvíře!!
Dojdu k proudu řeky, kde si od slz omyji obličej a napiji vody, kterou mi dal pramen v hojném množství. Byly to malé holčičky... tak malé a nevinné... nejmladší z nich přec za nic nemohla.
Prohlédnu si již čisté ruce a pohled padne na šperk, který mi byl dán v době kdy jsem se stala ženou stojící po boku svého chotě. Z prstu kruh mi dán jako dar sundávám a házím do řeky. Spolu s prstenem odhazuji i vzpomínky patřící k tomuto místu, místu kde jsem prožila neuvěřitelnou bolest jako kdysi na jiném místě v minulosti.
Hledám mělkou část řeky a poklidně přes ní projdu na druhý břeh. Nohy si usuším v plášti a znovu nazuji boty, které jsou suché i pohodlné při chůzi.
* * *
Rozdvojená cesta, jak se bere temná i světlá. Bohužel jsou obě husté, jdu do té nejčernější. Ano, bojím se nějakého přepadení, však vzhledem k tomu že ty nejlehčí a nejbezpečněji vypadající cesty jsou osudné, jdu do té tmavší kde mám alespoň minimální jistotu že se dostanu ven.
Rozcestí...
