,,Rikone?" vyslovila jsem jméno svého nevím zda bývalého skoro chotě.
,,Znovu jsme se sešli." usmál se a postoupil dopředu směrem ke mně.
Zamračila jsem se ,,Bohužel."
,,Nejsi ráda?" zastavil se a udiveně pohlédl.
,,Ne. Chci za sebou nechat veškerou minulost ale ty jsi mi jí teď vrátil, ale já se už nehodlám znovu hroutit po ztraceném synovi." sekla jsem.
,,Synovi?" nepochopil. ,,My máme syna?"
,,Tak jsi debil?" stráž popošla ke mně ale Rikon je zastavil. Pokračovala jsem ,,Vdala jsem se za syna Lorda Hallera."
,,Ten ale zemřel a teď Brodu vládne Enzo." poškrábal se na hlavě.
,,Zemřel v den kdy jsem porodila. Řekl mi abych utekla a dítě poslala po řece pryč. Enzo už není mým chotěm. Je z něj zvíře, které zabilo vlastní sestry." s kamenným výrazem jsem dokončila co jsem chtěla říct. Rikon na mne stále jen udiveně kouká.
,,Byla to dcera nebo syn?" zesmutněl.
,,Syn."
,,Pane bože... je mi to líto Victorie." projevuje svou lítost která mi je k ničemu.
,,Já vím." otočila jsem se mu zády znovu čelem k Rybě. Rikon se posadil u okna do křesel a stále mě pozoroval. Nejspíše smekal nad tím že jsem stále hubená jako dřív i po porodu dítěte.
Přišla za ním šéfová a ptala se ho zda něco nepotřebuje. On jen kývl směrem na mne ,,Miluji ji."
Ona to ale nepochopila ,,Co prosím? Vidíte jí poprvé...."
,,Nevidím."
,,Cari! Jdi uspokojit našeho hosta." zakřičela na mne ale já jen mávla rukou že nikam nejdu. ,,IHNED!" znovu ječí.
,,Ne." sebrala jsem si věci a z budovy odešla.
Někdo mě ale praštil a já upadla do bezvědomí...
* * *
Probudila jsem se svázaná někde v temné místnosti. Nevím co je za den, ani čas, ani kdo mne unesl. Vím jen to že je všude tma a já jsem silně svázaná.
Do místnosti někdo vešel, viděla jsem jen obrys vybarvený černou barvou. ,,Victorie."
Teď zemřu.... našel mě.. poznávám ten hlas... poznávám to zvíře..
,,Kde mám syna?" do očí mi vnikly slzy.
