,,Napnout!"
Vojáci tětivy napnuli.
,,Zamiřte!"
Zamířili na svůj cíl. Na to se však nedalo vůbec koukat.
,,Trone, ta ramena!" opravuji vojáka.
Takhle to pokračovalo ještě nějakou dobu dokud jsem nebyla spokojená.
,,Vystřelte!" zakřičela jsem a pozorovala trasy několika šípů. Z nichž se do terče trefila většina, z čehož pouze jeden voják na první pokus přímo do středu.
,,Jak se jmenuješ?" lekl se mě když jsem se vedle něj tak náhle objevila a pozorně ho sledovala, kdo ví jak si to vyložil.
,,Levi." sklopil zrak. Přede mnou , zdá se, o rok starší chlap zabořil zrak do země, hodně hluboko. To se tak často neděje vzhledem k mému postavení, tedy, bývalému postavení.
,,Velmi dobře." poplácala jsem ho po rameni.
O měsíc později...
,,Je mi jasné že si většina z váš tolik nevěří a nechtějí umřít ve chvíli, kdy ani nebude natažena tětiva jejich luku. Ale musíte se porvat s tím strachem, který ve vás doteď dřímal a najednou vylezl na povrch vaší mysli v plné síle. Na určité jedince z Vás, musím být hrdá. Ze strany, že se jejich talent projevil už na prvních hodinách nebudu ani rozebírat. Musím pochválit i ty, kteří nebyly od začátků tak zruční ale i přesto to nevzdávali. Takže se Vás ptám, jdete do toho se mnou?!" takovou neuvěřitelnou řeč, kterou by ode mne nikdo nečekal, jsem vykřikla na balíky slámy a neustále poskakovala z nohy na nohu, jako v loutkovém divadle kašpárka Jonáše.
Tu se ozval tlesk ve světle. Krajina obklopujíc stáje zmizela, jen velký, oslepující sluneční svit namísto výhledu. Silueta, středně vysokého člověka, se pomalu přibližovala až konečně promluvila ,,To bylo pěkné." hlas, který jsem slýchala od dětství a vždy za ním mohla jít. Ta radost, bijící v mém nebohém těle, se začala rvát na povrch přes ústa, která to podávala najevo cukajícími koutky až do širokého úsměvu. Úsměv, úsměv který mi dokázal vykouzlit na obličeji můj drahý strýc. Zestárl.
,,Kéž by to bylo tak jednoduché." ovinula jsem se kolem strýcova krku ,,Chyběl jste mi, strýčku." nemožné vyjádřit tu radost, že se opět shledáváme.
,,Vždyť ti to šlo pěkně."
,,Je rozdíl mít proslov mezi lidmi a balíky slámy." otočila jsem se zpět, to světlo je moc jasné.
,,Určitě bys zvládla i tu první možnost, stačí si jen věřit." poplácal mě po rameni. ,,A kde jsi vůbec byla?" vyzvídal.
,,Nebojte, na vše dojde." mrkla jsem.
Krátká, ale po půl roce zase aspoň něco :D
K.
