Dnes jsme vstali z postele velmi brzy ráno. Kapky deště dopadaly na parapet. Z otevřené ventilace se linul čerstvý vzduch. Pršelo čím dál tím víc.
Antonio chtěl letět zpátky.. Už jsem mu nemohla bránit. Naposledy spojil naše rty. A co nejpevněji mě objal. Na tváři měl stále upřímný úsměv, i když věděl, že se vrátí sám. Včera večer jsem mu řekla, že se mi znovu do Itálie nechce. Ani mě moc nepřemlouval. Nejspíš se mu líbí ten vztah, co mezi námi je. Mě nikoliv, ale co s tím můžu dělat?
Zamávala jsem do dáli a poslala mu vzdušnou pusu. Odešel..Zase..
Bez něj jsem v sobě cítila prázdnotu.. Jako kdyby odešla půlka mě..
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
