Budík ukazuje něco málo po desátý hodině a já se konečně rozhodla vylézt z postele. Jsem v Itálii. V mojí milovaný a zároveň nenáviděný Itálii. Nasadila jsem na svoji tvář falešný úsměv a šla se obléknout. Zítra poletím zpátky do Česka, tak si to tu chci ještě projít a zavzpomínat.
Když jsem se oblékla a nazula si svoje oblíbené žabky, zavřela jsem za sebou dveře a vyrazila na pláž. Moje oči si celou dobu prohlížely palmy okolo pobřeží. Profukoval slabý větřík, který si pohrával s listy palem. Je to tu tak fascinující.
Zamyšleně jsem se procházela po nekonečně dlouhé cestě, všechno mi to tu připomínalo Antonia.. Rozplakala jsem se.. Bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení jsem vytáhla mobil a začala psát SMS zprávu.
Antonio, tedy pokud se tak vůbecjmenuješ. Pořád jsem tady v Itálii, kdyby tě to zajímalo.. Už nikdy víckrát mě natomhle místě neuvidíš. Nenechám si dál pléct hlavuněkým jako jsi ty.. Ale ještě naposled bych s tebouchtěla ještě mluvit.. Měj se jak chceš.
Mišel
Po odeslání této zprávy se mi ulevilo. Možná to tak bude lepší. Možná to takhle mělo všechno skončit..
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
