Story of our Lives-cz

1.

PONDĚLÍ:

Crrrrrrrrrrrrrr.. Zvuk budíku mě probudil do tmy. Myslela jsem si, že je ještě stále noc, ale je listopad takže i když je 6:45, je venku tma jak v pytli :D a mě se vůbec nechce vstávat do školy. Dnes si budeme ve škole vybírat, kde budeme na praxi. Konečně něco alespoň trochu zábavného :D. no nic konec ležení a přemýšlení v posteli a hurá do koupelny. Sepla jsem si vlasy do culíku a vyčistila zuby, umyla obličej a decentně jsem se namalovala, což u mě znamená lehce řasenku a je hotovo. Koupelnu mám hned naproti svého pokoje. Tak tedy vešla jsem zpět do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Asi deset minut jsem přemýšlela, co si vezmu na sebe. Nakonec jsem si vzala černý nátělník a vínově červený svetr s černými kalhotami a k tomu pletený šedý šátek a zelenou koženou bundu. Popadla jsem černou kabelku, ve které jsem měla jen peněženku a velký svazek klíčů s čipem od školy a mobil se sluchátky. Seběhla jsem dolů po schodech a šla přes obývák do kuchyně, kde jsem už měla připravené kafe, které mi každé ráno připravuje táta, než jde do práce. Kafe nemám ráda horké, takže jsem velice ráda, že mi ho vlastně připravuje. Jinak bych musela čekat než vychládne a to se mi vážně nechce. Na snídani si dám jako obvykle misku lupínek s mlékem a kakaem. Je to vůbec možné, že už je půl osmé??!!!! Popadla jsem kabelku a obula boty. Zabouchla jsem za sebou dveře. Já bydlím v domě skoro v centru Londýna. Centrum mám jen čtyři zastávky autobusem, ale do školy chodím pěšky. Mám to od domu jen deset, někdy až patnáct minut. Cestou si vždy pouštím muziku z mobilu. Proč ta škola vypadá vždy stejně blbě?! Né dělám si legraci, miluju to co studuji. Z kabelky jsem si vytáhla velký svazek klíčů s čipem. Mezi tím jsem došla ke vchodovým dveřím a přiložila jsem čip ke čtečce, aby se mi otevřely dveře. Vstoupila jsem do školy a šla jsem rovnou ke skříňkám 4B. Ze skříňky jsem si vzala jen žákovský průkaz a diář, který jsem si zapomněla v pátek ve skříňce. Poté jsem vyšla schody a přímo naproti schodům je naše třída. Vešla jsem do třídy a odložila jsem si kabelku na lavici, která byla v řadě u okna. Divím se, že ve škole ještě není moje nejlepší kamarádka Tessi. Vždy tu bývá dřív než já. Tess sedí vedle mě a obě máme stejný cíl a to pracovat ve zdravotnictví. Možná je to hodně uhozený, ale je to náš sen už od šesté třídy. Je za pět minut osm a Tess tu stále není. Crrrrr... zvoní na hodinu a jenom vidím, jak Tessi vbíhá do třídy a hned za ní naše třídní profesorka paní Stewartová. Možná má stejné příjmení, ale na štěstí nejsme vůbec do rodiny. Během hodiny jsem z Tess vytáhla všechny informace, proč přišla do školy tak pozdě. Řekla mi, že sice z domu vyšla včas, ale v parku potkala jednoho kluka z tábora pro náctileté. Já jsem tam byla taky a bylo to úžasné, spíše jako dovolená, která se odehrává ve španělsku. No dost povídání o slunném létu, jinak se mi začne stýskat po sluníčku a moři. Od profesorky jsme dostali seznam nemocnic, ve kterých bychom se měli ucházet o praxi. Poté následovaly hodiny biologie, chemie, anatomie a tělocviku. Po škole jsme s Tessi šli ke mně domů. Po cestě jsme se stavili v kavárně a dali si latéčko a dortíček a vybírali si nemocnice, kam půjdem na praxi. S Tess jsme seděli u okna s výhledem naší školu.

"Tess chtěla by si jet tento víkend na naši chatu? Zeptala jsem se jí." řekla jsem.  "Jo moc ráda a pojedou tam i dvojčata a Elish?" odpověděla mi. "No myslela jsem že by jsme mohli jet jenom my dvě, ale jak chceš." odvětila jsem. "Tak to jo bude to fajn, hele Annie můžu vzít ségru, ona by hrozně chtěla vypadnou někam pryč z domu." nahodila Tess. "Jo mě to nevadí, alespoň bude s Barbarou sranda." řekla jsem.

šli jsme ke mně domů. Po cestě jsme přemýšleli, co budeme dělat na chatě. Když jsme došli ke mně domů v kuchyni byla Mildred a vařila večeři ani se to nezdálo ale už bylo půl šesté. Šli jsme ke mně do pokoje a pustili si muziku a učili se na biologii, když už bylo sedm večer Tess už musela domů a mě se už chtělo spát „rrrr..rrrrr..rrr.." kdo my to volá doufám že to není Tess že si tu něco zapomněla. Né je to Jonas a chce abych mu do práce donesla mobil co si zapomněl doma

 "A z čeho my právě telefonuješ??" utrousila jsem vtipně. "To ti volám z telefonu tvého druhého bratra." řekl, "Aha jo tak proto jsem tam měla napsané, že my volá Tomhas. Za 15 minut jsem v nemocnici Jonasy a pozdravuj bratra..... Ahoj." ukončila jsem náš krátký telefonát.

No tak fajn tak se zase obleču a pofrčím do nemocnice alespoň se podívám do galerie teda jestli bude nějaká operace. Po cestě jsem si do sluchátek pustila muziku a za pět minut jsem byla u kavárny, kde jsem si koupila kafe na cestu a za deset minut jsem byla u vchodu do nemocnice šla jsem do druhého patra a šla na lékařský pokoj a tam byl jen doktor Scot, se kterým se velmi dobře znám a je sním velká sranda. Asi za deset minut srandy do pokoje přišel Jonas a předala jsem mu telefon a zeptala jsem se doktora Scota, jestli je právě teď někdo na sále. Výhra jdu se dívat do galerie na operaci, když jsem došla do galerie nebyla jsem tam sama byl tam i jeden kluk, který byl asi příbuzný s tým kdo byl právě operovaný nevím, jestli to je kluk nebo holka pacientovy nebylo vidět do obličeje. Tomu klukovi tekli slzy po obličeji a vypadal velice smutně. Zeptala jsem se ho: Ty jsi něco do rodiny s pacientem?

 „Ano jsem její bratr." řekl mi ten uslzený kluk. „Tak to mě mrzí." řekla jsem s pochopením a soucitem. „To nemusí, když mě ani neznáš" odvětil. „ Ahoj já se jmenuji Annie Stewart, a ty?" řekla jsem a podala mu ruku. "Já se jmenuji Liam...Liam Payne" řekl a podal mi taky ruku. „Velice mě těší, neboj, tvoje sestra bude v pořádku znám ty doktory a jsou vážně špičkový, nemusíš se bát." řekla jsem s úsměvem.

 "Díky za povzbuzení." řekl a úsměv mi oplatil. „Není za co :D , hele nechceš jít na kafe nebo na něco do bufetu?" nabídla jsem mu. „Jo je to dobrý nápad tady stejně nejsem nic moc platný." řekl a vydali jsme se směr bufet. "To máš pravdu, a co se vlastně stalo? „ zeptala jsem se. „Jeli jsme v autě a najednou se jí udělalo hrozně špatně a bolelo jí břicho tak jsem jí vzal do nemocnice na příjem a z ambulance ji vezli, přímo na sál prý jí praskl appendix." vysvětloval mi. „No jo slepé střevo je nevyzpytatelné, ale neboj, to bude v pořádku." povzbudila jsem ho.

Když jsme došli do bufetu sedli sme si ke stolečku a objednali si kafe a začali si povídat, odkud jsme a kolik nám je no tak něco o Liamovi je mu 19 a bydlí v Londýně a má prý malou kapelu. Takto jsme si povídali asi hodinku......

(doufám že se vám příběh jestli ano tak komet nebo vote po třech přečtení přidám další)