Wicked (FF - Loki)

8. Myslíš, že mi utečeš?

,,Ano." Vyřkl Loki a zlehka mě chytil za ruce. Věděla jsem, že to před tím pozorujícím davem jen hraje. Tu něhu a lásku, které se mi nikdy ve skutečnosti nedostane. Ale co já můžu? Kdyby uměl číst myšlenky hned by pohrdavě odpověděl : NIC!
,,Dělej. Vyslov to. Už nemůžeš couvnout." Nakloněn těsně u mé hlavy zašeptal. ,,Ano." Špitla jsem jen tak do větru odpověď, na kterou každý čekal. ,,Nahlas." Tiše zavrčel. ,,Ano." Dostalo se mu rychlého, hlasitého, leč bezcitného prohlášení.

,,Nejsem tak strašný, jak si myslíš." Konečně až uprostřed tance promluvil. Né, že by mi jeho hlas chyběl, ale to zlověstné ticho dohanělo mou mysl pomale k šílenství. Jediným rozptýlením měla být místní hudba, kterou jsem však pod nátlakem ani nevnímala. ,,Ne, ty jsi ještě mnohem horší." Procedila jsem skrz zuby a domnívala se, že mou poznámku neuslyší. ,,Je až neuvěřitelné, kde se v tobě bere všechna ta drzost a vzdor." Prohodil smrtelně vážně a donutil mě následovat jeho přesné úkroky. ,,Ale neboj se, však my to napravíme. Hlavní je, že už mi tě nikdo nikdy nevezme." Nemile pravil a svými dlouhými prsty z mého čela odrhnul pramínek vlasů a zastrčil ho za ucho. ,,To si jenom myslíš." Byla věta, kterou jsem tolik toužila říct nahlas, ale po zamyšlení jsem ji raději z úst nevypustila. Vždyť stačí počkat už jen pár hodin a budu zpět doma v Goldheimu. Tahle noční můra navždy skončí a Loki s ní. Vše řeknu otci a on už se postará o to, aby ho svrhli i jeho vlastní poddaní. Goldheim sice neušetřím války se Svarmheimem, ale Loki tomu taky nijak nenapomáhá.

,,Rychle slečno." Zašeptala Sionna a vedla mě dlouhými spletitými chodbami Valhally. Zastavila se a já hned za ní. ,,Tudy." Tiše upozornila a rozběhla se úzkou chodbičkou s kamennými schody vedoucími do přízemí. Stále jsem byla služebné v patách a jediným osvětlením nám byla louče, kterou však okamžitě u vchodu do západních zahrad hodila do dřevěného sudu s vodou.

Zahrada ve svitu měsíce vypadala opravdu překrásně, ale svým způsobem i dost děsivě. Ovšem jsem, ale nedostala tolik času si ji podrobněji prohlédnout. Celé to tady byl jeden velký labyrint, na jehož konci se krčila malá zdobená branka a cesta k duhovému mostu. Ačkoliv jsem se tu nevyznala vkládala jsem všechnu svou důvěru do Sionny, která to tu vyznala velmi dobře. Hravě a spěšně jsme kličkovaly mezi keři růží, živými ploty a dalšími všelijakými rostlinami. Zaostávala jsem, protože se mi ostré jehličkovité trní zachytilo za šaty a do krve sešvihané nohy od nízkých keřů se k tomu jistě také přičinily.

Zastavila jsem se u brány a opřela se o její kovovou mříž. ,,Slečno, prosím pojďte. Už tam skoro jsme." Sionna se po pár metrech otočila, když zjistila, že ji nenásleduju. ,,Počkej. Potřebuji popadnout dech." Podotkla jsem udýchaně a zvedla hlavu. K mému zděšení mi naprosto zdřevěněly nohy, rozklepala se mi kolena, stáhl žaludek a v hrdle mi uvízla pouze dvě slova : "Za t-tebou!"

Sionna v mžiku pochopila oč se jedná. Otočila se a uviděla vysokou a stinnou postavu Lokiho. Dřív než stihla cokoliv udělat ji Loki pevně chytil pod krkem a vyzvednul pár centimetrů do výše. Chtěla jsem na něj zakřičet, ale mé úzkostí lapené hlasivky to nedovolily. Ruce se mu najednou začaly třpytit v opklopení jakési magicky modré plazmy, která v tu ránu uvedla Sionnu do bezvědomí. Poté co tak Loki učinil položil tělo služebné na zem a upřel na mě svůj sadistický pohled. Kolem rtů si hrající škodolibý až zákeřný úsměv se změnil na úzce staženou linku a v očích se mu zlověstně blýsklo.

Krve by se ve mě nedořezalo, přestože jsem se vzpamatovala včas a začala utíkat zpět do zahrad. Bylo jedno kudy, hlavně daleko od něj. Čím déle jsem však běžela, tím víc a víc jsem se ztrácela v nekonečném bludišti z vysokých rozsáhlých živých plotů.

Na moment jsem se rozhodla zpomalit, jelikož jsem za sebou neslyšela žádné kroky. Nikdo mě nepronásledoval a já zůstala sama někde uprostřed rozsáhlého labyrintu. Začalo se mě zmocňovat naprosté zoufalství. Rychlým krokem jsem procházela jednu tenkou uličku za druhou, však marně. Všechny byly stejné, stejně slepé. Jediným orientačním bodem byl srpeček měsíce shlížícího na celý Ásgard.

Hrobové ticho všude kolem náhle narušil něčí poklidný skoro neslyšný dech. Daleko klidnější a vyrovnanější než ten můj.
Okamžitě jsem se otočila, ale k mému nervy drásajícímu překvapení tam nikdo nebyl. Oddychla jsem si a otočila se zpět. Předemnou se, ale z čista jasna zjevil Loki se svým vražedným výrazem. Leknutím jsem nadskočila a s vytřeštěnýma očima začala couvat. ,,Ty snad někam jdeš? A bez rozloučení?" Dramaticky přehrával a raznými kroky se rozešel ke mě. Já však nepostála a utíkala na opačnou stranu, když se bez varování přímo naproti mě objevil Loki zase. ,,Ty předemnou utíkáš?" Snažil se pokračovat v rozhovoru, načež jsem zabočila a běžela jinudy. ,,Myslím, že máš strach." Ozval se jeho hlas znovu z další štěrkovité cesty. Bylo to beznadějné. Mohla jsem běžet jakoukoli cestou, ale on byl všude. ,,Jak je to možné?!" Křičel můj vnitřní hlas, ale já nezpomalovala. Běžela jsem rychleji a rychleji, když jsem z nenadání vyběhla na obrovský štěrkový a keřnatými zdmi obehnaný plac. Uprostřed onoho místa bylo rozsáhlé, hluboké jezírko s lekníny a rákosím. Musela jsem se bez pochyb ocitnout v samém srdci labyrintu. Ve středu celé té rostlinné masy.
A protože byl celý širý okruh pohlcen v měsíčním světle bylo možno zaostřit všechny tvary a siluety. Vrávoravým a znaveným krokem jsem došla ke břehu a shlédla dolů k hladině, kde se v hluboké temnotě mihlo pár stříbřitých šupinatých stvoření.