Wicked (FF - Loki)

12. Musí být magor

Zmáčkla jsem jen jednu a tón se nádherně s ozvěnou rozléhal celým sálem. Na okamžik jsem počkala, zda někdo neposlouchá a když se nic nedělo nabyla jsem plného dojmu, že tu nikdo není.

Začala jsem tedy pomale hrát píseň, kterou mě jako jedinou učila máma, když jsem byla mladší. Nejdřív jsem váhala, ale pak se tomu zcela poddala. Ta hudba ve mě oživila staré vzpomínky - Ty hezké, kterých jsem měla po málu. Uvolnila jsem se a na chvíli i zapomněla na bolest, nenávist, vinu, strach a žal, které jsem v sobě tak úporně dusila už od samého začátku.

Byla jsem zrovna v nejlepší části, když jsem náhle zaslechla blížící se liknavé těžkopádné kroky a sarkastický potlesk. Poté, co jsem uviděla Lokiho vycházejícího zpoza jednoho ze sloupů jsem se lekla, odskočila od klavíru a malém převrhla i černou stoličku. ,,Bravo." Pravil s chladnou ironií na jazyku. ,,To moje milá jsou slova chvály. Ty už víckrát neuslyšíš." Přiblížil se pár kroky a zůstal stát. Já mezitím obešla klavír obloukem, abych od něj byla co možná nejdál. Loki mě chvíli jen klidně s kamenným výrazem sledoval a pak z pod pásů vytáhl kus nějakého nažloutlého papíru. ,,Přiletěl havran." Informoval a v rukách onen dopis narovnal.

,,Elar... s lítostí ti musím oznámit, že tvůj otec Arlon zemřel." Ani se do dopisu nepodíval a vyřkl, ale lítost v jeho hlase znát nebyla, spíš něco jakoby říkal : Nic důležitýho. Smiř se s tím. Hotovo. Tečka. Konec.
Jeho bezcitná slova mě zasáhla přímo do srdce. Vzal mi moji poslední jiskřičku naděje. Tak se mu to povedlo - vzal mi úplně všechno. ,,Cože?" Nemohla a nechtěla jsem tomu věřit. ,,T-ty jsi ho zabil?" Do očí se mi začaly hrnout slzy a podlamovat kolena. ,,Ne. To bych neudělal." Z jeho špinavé lži se mi obracel žaludek.
,,Svarheimští povstalci napadli celou radu u Udriho studny. Nikdo z členů nepřežil." S každým jeho slovem se víc a víc plnil můj pohár tolerance, který držel v řetězech moji neovladatelnou schopnost a dusil v sobě všechny pocity. ,,Klid, Elar. Klid. Dýchej." Uklidňovala jsem tiše sama sebe, však naprosto bez účinku. ,,To neuděláš. Už jsem toho tolik přetrpěla. To zvládnu. Zařekla jsem se, že tohle už nikdy nepustím na povrch. Už nechci nikomu ublížit. Ne, prosím. Musím se uklidnit." Najednou však moje řetězy držíc už dlouhá léta povolily. V rukách se mi rozlévalo mravenčení spojené s obrovskou silou a já už věděla, že to nezastavím.

Loki zíral vyjeveně, když spatřil rozhořívající se oheň v mých dlaních, pak mu poklesla brada a poodstoupil.
,, Co jsi kurva zač?" Zeptal se v momentě a uprostřed otázky se mu hlas zlomil. ,,Poslední z rodu Fénixů." Upla jsem svůj zrak ke své pravé dlani a Lokiho přítomnost úplně ignorovala. ,,Moje schopnost se dědí obgeneraci. Tolik jsem doufala, přála si, abych si na ni už nikdy nevzpomněla a nepoužila ji." Byla jsem fascinována ohněm, který pohltil mou ruku až po zápěstí.

,,Snad se mě nebojíš?" Odtrhla jsem oči od plamene a vyzívavě se podívala na Lokiho. Jeho strach a zmatenost byla znát, ale jen do té doby, dokud nepadla tahle otázka, která ho vydeprimovala na tolik, že i on sám použil svou schopnost. V jeho ruce se zaleskl tmavě modrý magický prach. Jeho vyjukaný výraz se okamžitě změnil zpět v pána všeho tvorstva. Mávnutím vyslal kouzlo, co přeměnilo můj oheň v led, který spadl na podlahu a roztříštil se. ,,Neumíš svou schopnost ovládat." Přistoupil rázným krokem. ,,I nadále jsi pro mě jen ubohá hračka, která nikdy nedojde klidu." Podotkl svým pohrdavým arogantním hlasem a já už nedokázala unést jeho tíhu. Napřáhla jsem se a vpravila mu jednu pořádnou mlaskavou facku.

To nečekal. Zůstal stát, jak přikovaný, ale pak se rychle vzpamatoval. Zrudnul vzteky a zatínal pěsti. ,,Tak tohle jsem asi posrala." Ozval se můj mozek a já začala pomale bázlivě couvat. V Lokiho dlani se začala tvořit jakási modrá plazma, kterou po mě bez váhání hned hodil. V obraném postoji jsem instinktivně natáhla ruce před sebe a zavřela oči. Po chvíli jsem je však otevřela, protože se nedostavila žádná očekávaná bolest. Ke svému údivu přede mnou stála neznámá ohnivá stěna, která jeho útok zastavila a tak nás rozdělila, že jeden na druhého nemohl. ,,To já?" Blbou otázkou jsem se zeptala sama sebe. On se, ale nemínil jen tak vzdát. Horoucným rozevřením pěsti si přičaroval zlaté žezlo a druhou rukou delegoval magii, která postupně celou plamenou zeď změnila v průhledně ledovou. Přistoupil k ní, pohodil si bezstarostně žezlem a divoce se napřáhl. Úder opačným koncem oné zlatavé kovové tyče vytvořil v mohutné mrazivé stěně širokou prasklinu, která se postupem jen zvětšovala. Na nic jsem nečekala, otočila se a otevřenými dveřmi vyběhla z místnosti ven na chodbu.

Zadýchně jsem bloudila uličkami mezi zdmi, avšak každé dveře, ke kterým jsem se přiblížila se okamžitě a hlasitě zabouchly. Bylo to beznadějné. Běžela jsem bezmála sto metrů všemi chodbami, ale bezvýsledně. Když se jakékoliv dveře zabouchly nedokázalo je pak oteřít ani stádo pakoňů. V panice jsem běžela úzkou chodbičkou a všechny dveře okolo kterých jsem proběhla se zapráskly a zamknuly na deset západů, ale na konci stály jedny vedoucí do dalších místností. Zrychlila jsem na tolik, že se dveře kolem mě nestíhaly zavírat. Už, už jsem skoro byla u těch posledních, když tu se najednou díky nějakému prazvláštnímu kouzlu daly do pochodu po své pravidelné dráze. A tak se zabouchly přímo před mím nosem. Prudce jsem zabrzdila a zoufale začala lomcovat jejich klikou, ale bezúspěšně. Jen co jsem se ohlédla zpozorovala jsem těsně za sebou stojícího Lokiho, který mě svou pozvolnou chůzí koordinovaně zahnal do rohu. Hned jak se moje záda střetly s dřevěným obkladem celé tělo se narovnalo a natisklo ke stěně ve snaze před ním uhnout. ,,Snad ti už došlo, že mám tvoji schopnost plně pod kontrolou!" Větu začal klidně, ale vystupňoval ji v řev.