Wicked (FF - Loki)

22. Náhrada

Hned, jak mě dovedli do nějakého neznámého nevkusného pokoje zavřeli a zamkli za mnou dveře. Okamžitě jsem se otočila, přispěchala ke dveřím a začala do nich silně bušit. ,,Puste mě ven! Proč mě tu zamykáte?!" Rozkřičela jsem se do pevných kovových dveří. ,,Ale slečno. Radši se zklidněte, nebo .." Nestihl ani doříct hlas nějakého zaměstnance za dveřmi a já se zhroutila k zemi, jako hadrová panenka ve strašné paralyzující křeči vyvolané elektrickým šokem. Mučivá bolest ustala až, když jsem zůstala nečinně ležet na šedivé plastové podlaze. ,,..Nebo se stane právě tohle." Dořekl mužský hlas se zřetelným smíchem. ,,Buďte ráda. Taky vás Fury mohl šoupnout rovnou do cely a buďte si jistá, že tam není nikterak příjemná společnost. Tady máte aspoň nějakou standartní úroveň, když jste z toho "Ásgardu"." Dodal s příkladným důrazem. ,,Jak dlouho mě tu budete držet?" Položila jsem beznadějnou otázku a potácivě vstala. Mírně se mi podlomila kolena, ale zůstala jsem stát. ,,Jak dlouho to bude třeba." Byla poslední věta, kterou jsem za dveřmi zaslechla. Další otázky byly zbytečné, protože bych se stejně žádné odpovědi už nedočkala.

Mžouravým pohledem jsem přejela po celé osvětlené místnosti a uviděla lesklé dřevěné dveře do koupelny. ,,No super. Stejný vězení, jiná planeta." Problesklo mi hlavou a posadila jsem se na upravenou postel s fialovým povlečením. V rošku postele stála poskládaná hromádka oblečení. Zvědavě jsem pokynula hlavou na stranu a se zájmem si oblečení přisunula blíž k sobě. ,,Copak to tu máme?" S kapkou otrávení v hlase jsem do rukou vzala jako první věc jakési černé obtáhlé kalhoty z jemné, tenké a pružné látky. ,,No tohle? Tady snad nosí ženy kalhoty? Vždyť to je tak nemyslitelné a nezpůsobné." Zarazila jsem se a neochotně vzala hromádku oblečení v tmavých barvách a vešla do koupelny velice podobné té na Ásgardu. Je pravda, že toho zlata bylo o něco míň, ale to nebylo nijak podstatné.

Uchopila jsem jemný bílý lem košile a jedním rychlím mávnutím ji ze sebe strhla. Odkryl se mi tak pohled na ovynadlem obvázaný hrudník. Ucukla jsem strastí hned potom, co jsem zkoumavě a nešikovně trochu zatlačila na svůj bok. Po chvíli jsem našla konec obvazu a zvědavě začala odmotávat jednu vrstvu za druhou, až byla bělostná látka pryč a já spatřila na příč narůžovělou jizvu po operativním zákroku. ,,Midgárďané jsou také schopni využívat chirurgie?"  Zamyslela jsem se, protože jsem vždy měla jejich rasu spíše za živořící a nepodstatnou. Že Midgárďané jsou pouze parazité co pomale spalují a požírají svoji planetu. Tudíš nevzdělaní, neuspořádaní a úplně zbyteční. Nečekala jsem, že jsou na tom až tak vyspěle.

,,Třeba ten skurvenej obojek pod vodou povolí, nebo ho aspoň při nejmenším poškodí." Pomyslela jsem, sundala ze sebe zbytek oblečení a vlezla do sprchového koutu.

,,Tak nic no." Povzdechla jsem, osušila se osuškou nalezenou v poličce pod umyvadlem a oblékla si přichystaný úbor.
Tohle bych si na sebe na Ásgardu v životě neoblékla, ale musím přiznat, že to nebylo až zastak špatné. Pohodlná černá látka kalhot a tmavě rudý, až vínový trikot s jakými si nápisy, jenž jsem nerozuměla a krátkým rukávem. ,,Když už tak runovým písmem." Prskla jsem na oko pobaveně před svým odrazem v zrdcadle. Dalo by se na to zyknout, ale na jedinou věc si nezvyknu a to sice na kus tenké slitiny kovu, která držela můj krk. Nejvíce mě vlastně znervózňoval ten fakt, že naprosto nevím co všechno to dokáže, krom elektrického šoku. Co mi to může udělat? Připadala jsem si, jak nezpůsobný a nevychovaný podvraťák.

,,Co když mě to může i zabít?" Zhrozila jsem se, ale vzápětí absurdní otázku zavrhla. ,,Kdyby mě chtěl zabít, tak už to udělá. Drží mě tady kvůli Lokimu, jenže pokud se rozhodnou zabít Lokiho, už jim budu k ničemu." Začala jsem se nejistě a s obavami procházet po malé místnosti dočasně suplující můj pokoj. Prošla jsem kolem velké moderně zapravené dřevěné skříně, až došla k prťavému okénku, snad i menšímu, než bylo v té podzemní kopce. A samozřejmě, že ... ,,S mřížemi?" Nevrle jsem protočila panenky. Z okna toho stejně moc vidět nebylo. Jen nějaké další zatemněné budovy a velký betonový plac, kde sídlili velcí černí kovový ptáci. ,,Zajímavé místo. Jak jsem řekla dalo by se tady i zvyknout. Nikdo tu nikomu nevládne, ale přesto fungují nějaká pravidla. Žádná monarchie, jen čistý řád a zákon. A hlavně tu nikdo nikomu bezdůvodně neubližuje." Dokončila jsem větu s mírnou nenávistí v hlase a bezrozmyslu sebou plácla do hebkých fialkových peřin postele. Pokračovala jsem i ve svém přemýšlení nahlas a dál si odříkavala, kdo všechno ke mě chová spalující zášť. Všechno to byli poddaní, sluhové a služky, společně s vězni Ásgardu.

Pak jsem, ale postupně přešla na vzpomínku domova, ale ne Ásgardu, ale svého pravého skutečného domova Goldheimu, tedy pokud ještě vůbec můj domov existuje, pokud ho už Svarmheimští nesrovnali s prachem a popelem. ,,Já už vlastně nemám co ztratit." Popřemýšlela jsem jen lehce paranoidně nad tím, co bude a dospěla k názoru, že ať bude co bude jsem na to připravená a příjmu to se ctí.