Wicked (FF - Loki)

7. Strach i plán

Probudila jsem se brzo ráno s příšernou bolestí hlavy. Celou noc jsem spala prochladlá na bílé mramorové podlaze. Neohrabaně jsem se vyhoupla na své vratké nohy, ještě nabírajíc sílu se dopotácela do koupelny. Vlezla do sprchy a pustila na sebe proud horké vody. Nejen proto, abych se zbavila zaschlé krve na obličeji, ale hlavně proto, abych se zbavila "Jeho". Smýt ze sebe tu ohavnou myšlenku, to psychické trauma, které jsem utrpěla a nekonečné ponížení. Tělo mě nepřestávalo bolet. Připadala jsem si jak zlámaná troska bez života. Převlékla jsem se do jiných fialových šatů, stoupla ke zrcadlu s umyvadlem a začala si dřít zbytky zaschlé krve. Malá protáhlá napuchlá a namodralá ranka se skrývala napůl ve vlasech, takže ji šlo lehce schovat pod ofinou.

,,Slečno? Slečno jste vzhůru?" Zaslechla jsem Sionnin hlas za dveřmi. ,,A-ano. Pojď klidně dál." Se zpomalenou reakcí jsem zmateně odpověděla. ,,Slečno, mám pro vás dobrou zpráv.." Vběhla do pokoje a zarazila se na prahu koupelny, když viděla moje ruce od krve rozpuštěné ve vodě. ,,Pane bože. Co se vám stalo? Zavolám pomoc.",,Ne! Nikoho nevolej" Zadržela jsem ji. ,,To vám udělal on?" Opatrně se zeptala. Chvíli jsem mlčela a smyla ze sebe poslední krev. ,,To nic není." Odvětila jsem směrem k zdrcadlu. Ještě trochu jsem si ranku vymyla a zakalenou vodu vypustila. ,,Už se nemusíte bát. Dneska večer utečete." Informovala mě nadšeně. ,,Jak?",,Zadní bránou a přes západní zahradu, která vás dovede k Bifrostu. Půjdu s vámi."Řekla šťastně a tiše. ,,Nešlo by to dřív? Odpoledne má být svatba.",,To asi ne slečno. Jinak nás stráže uvidí. Ve dne je zadní vchod hlídaný. Tak si Lokiho vezmete, tím nezbudíte pozornost a večer utečete. Pak vše můžete říct svému otci." Snažila se mě přesvědčit. ,,To by snad šlo." Usoudila jsem a v duchu jásala radostí.

V tu samou vteřinu se ozvalo hrubší zaklepání na dveře pokoje. Zatajila jsem dech a krev proudící v mých žilách začala tuhnout. Úplně mi zatrnulo nad pomyšlením, kdo by to mohl být. ,,Slečno?" Pronesl mužský hlas zdaleka nepodobný Lokimu. Ulevilo se mi. ,,Zřejmě jen nějaký sluha." Pomyslela jsem. ,,Ano?" Otevřela jsem dveře a spatřila vyššího, pohublého, blonďatého, však pohledného mladíka. Byl oděven do prostého tmavého šatu sluhů a ačkoliv se tomu zřejmě chtěl vyvarovat zahleděl se mi do očí. ,,Co se děje?" Ucukla jsem pohledem. ,,Ehm. Princ, totiž král Loki si vás žádá u snídaně." Bylo milé jak se přeřekl, ale ani přesto mi neuniklo, že to celé měl naučeno, jako jednu dlouhou básničku pro tupé vycvičené lachtany vtloukanou do hlavy už od malička.

Měla jsem sto chutí mu říct, ať vzkáže svému králi, ať si nasere.
Bohužel jsem si zachovala ještě kapku důstojnosti, takže jsem jen přikývla, zavřela dveře a šla do jídelního sálu.

Prošla jsem kolem pár antických sloupů, které byly vyskládány po obvodu rozsáhlé čtvercové místnosti s jídelním stolem ve středu. Loki seděl na konci stolu a znuděně, či možná zadumaně si pohrával s vidličkou, kterou pomocí kouzla nechal levitovat ve vzduchu. Neslyšnými kroky lovící kočky jsem se opatrně přiblížila k opačnému konci stolu, kde na mě už čekal talíř pečených brambor s kousky křepelčích stehýnek. Vzduchem se linula i vůně delikátní medoviny.

Sluha si mě v momentě všimnul, přiskočil a odsunul židli od jídelní tabule, abych se na ni mohla posadit. Seděla jsem a sledovala vidličku vznášející se před jeho kamenným výrazem. Hned co jsem se ale podívala skrze ni uviděla jsem jeho nemilosrdný ledový pohled, kterým mě propaloval. Mírně jsem sebou trhla, ani jsem totiž netušila, že si mě všimnul. ,,Dobré ráno El." Vyřkl chladně a bezcitně, jako k nějaké bezvýznamné věci. ,,Dobré ráno... králi." Oplatila jsem mu stejnou mincí s ironickým podtónem. On se nad tím však jen opovrženě ušklíbl, vidličku si nechal vklouznout do dlaně a pustil se do jídla.

,,Víš, co máš po snídani dělat, že?" Rejpl si provokativně. Na vteřinku jsem zaváhala, dala ruce před sebe na stůl a spiklenecky propletla prsty. ,,Hádám, že se převléct do svatebních šatů." Odsekla jsem lhostejně. ,,Správně." Odvětil s ledovým klidem a přitom ze mě nespustil oči. Doslova jsem se utápěla v jeho pronikavém, azurově modrém pohledu. Neušel mi snad ani ten pomale se hojící natržený spodní ret, který se nepřehlédnutelně vyjímal na jeho tváři. Za to bych se měla pochválit, ikdyž se pod mou ofinou skrývala ošklivá strupovitá rýha.

,,Sionno, co s námi může udělat, když nás chytí?" Se skleněným až nepřítomným výrazem v očích jsem v rozlehlém zrcadle sledovala nejdříve sebe oblečenou v bílých svatebních šatech a poté Sionnu zlehka rozčesávající moje dlouhé světle hnědé vlasy splývající podél ramen. Náhle se váhavě odmlčela. ,,Prakticky cokoliv slečno... ale i kdyby nás měl zabít, bylo by to pro nás vysvobozením, než strávit zbytek života pod hrůznou vládou a tyranií toho slizkého hada. Věřte mi horší už to nebude." Řekla zastřeně. ,,Jak si tím můžeš být tak jistá?" Vzpurně jsem se na ni podívala. ,,Nemůžu. Tady si nemůžu být jistá zdaleka ničím slečno. Ale věřím a pevně v to doufám."