Wicked (FF - Loki)

23. Pojď ke mě

,,Vstávej zlato." Promluvil na mě povědomí hlas a přiměl mě tak otevřít oči. ,,Loki?" Zeptala jsem se rozespale a vzápětí se zděsila, když ho spatřila sedícího na okraji postele. ,,Co tu sakra děláš?!" Vymrštila jsem se do sedu, až pocítila popíchnutí v žebrech. Vyjeveně jsem na něj koukala a koktavě přemýšlela, co říct. ,,Nechci tě děsit, ale měli bychom odtud co nejrychleji vypadnout." Pronesl klidným lehce opovrženým hlasem. ,,Cože?" Horkokrevně jsem vstala a s mým prudkým pohybem se zvedl i Loki. ,,No máme asi tak dvě minuty, než to tu vyletí do vzduchu." Pokrčil lhostejně rameny. ,,No tak už asi nej minutu a půl." Opravil se a vzal mě za ruku. ,,P-počkej. Nemůžu." Vysmekla jsem se mu a nicotně poukázala na slitinovou oprátku představující obojek dřoucí se o můj hebký a křehký krk. Zdálo se, že si to vyložil jinak, protože mě divoce a neurvale chytil za paži. Druhou ruku přiložil ze zadu na kovový řemen mého krku.

Jeho oči náhle začaly rudnout, až dospěli ke krvavě červené barvě. Jeho kůže dostala modrou barvu místy lemovanou o tón tmavšími jizvami ve zvláštních tvarech ornamentů. ,,Teď se nehýbej." Napomenul a já na zátylku ucítila ochromující bolest chladu, ale to vše se dalo vydržet pod dojmem svobody. Po pár vteřinách obojek povolil a rezignovaně s popraškem jinovatky dopadl na podlahu pokoje a roztříštil se, jako skleněná váza. Znepokojeně jsem sledovala Lokiho rudé oči postupem dostávající opět svoji původní modro zelenkavou barvu, stejně tak i ruce a zbytek těla. Vypadal skoro, jako nějaké monstrum. ,,Fajn a teď jdem." Zavelel, lapil mě za ruku a vyvedl z vyražených dveří pokoje. Kolem ležela v kalužích krve bezvládná těla zaměstnanců a ozbrojených jednotek, které se Lokimu pravděpodobně postavili do cesty. Stěny chodeb byly popraskané a místy se propadal i strop. Jak proboha mohl tohle všechno Loki zavinit? O to zvlášť, že mě křik umírajících smrtelníků neprobudil. ,,Chyť se mě." Zastavil se a vzal do dlaně i mou druhou ruku. Pevně mě objal a během pár chvil nás teleportoval mimo základnu S.H.I.E.L.Du.

Ocitli jsme se na vyvýšeném kopci na mýtině lesa za základnou, která z ničeho nic celá explodovala. Lekla jsem se a přitiskla se k princovu tělu. ,,Proč jsi to udělal?!" Zvýšila jsem hlas a vymanila se z jeho sevření. Odstoupila od něj a zadívala se na šlehající oheň z celého prostoru ohraničeného vysokým ostnatým drátěným plotem. ,,Neměl jsem na výběr. Jiná možnost tu nebyla." S falešným nevinným výrazem ke mě přistoupil a vroucně mě objal, abych se na trosky utajovaného prostoru nemusela dívat. Nebyla jsem si úplně jistá, zda-li je mi to vůbec příjemné, či nikoliv. ,,Co je s tebou? Nejsi snad ráda, že mě vidíš?" Zadíval se na mě trochu podezřívavě. ,,Ne, ne. Ovšem, že jsem ráda, že tě vidím." S nerozhodným úsměvem jsem sklopila zrak k travnaté zemi. ,,Tak pojď. Jdeme zpět do té dočasné Midgárdské ubykace." Pravil a bez jakéhokoli varování nás teleportoval zpět do té potemnělé sklepené místnosti.

Hned, jak jsem přistála nohama pevně na zemi se mi nepříjemně zatočila hlava a já byla nucena se opřít o opodál stojící mahagonový stůl. Začala jsem tedy zhluboka dýchat a nabyla dojmu, že se se mnou zhoupla podlaha. ,,Jsi v pořádku?" Ozval se hlas za mými zády. ,,Jo, jen... se mi udělalo trochu nevolno." Odvětila jsem zadýchaně. ,,Donesu ti sklenku vody." Nabídl se a s pozastaveným výrazem odběhl kamsi do vedlejší místnosti. ,,Velmi pozorné." Pomyslela jsem si, když jsem uslyšela tekoucí vodu. ,,To se občas stane. Nejsi na teleportaci zvyklá a někdy má mysl prostě pocit, že má halucinace doprovázené otravou a zareaguje takto." Ozvalo se společně s cvaknutím vypínače. Světlo z oné místnosti okamžitě prosvětlilo i zapadlý letitý pokoj v němž jsem stála. Během chvíle byl Loki zpět i s průhlednou sklenkou vody. ,,To je dobrý, nepotřebuju.." Nestihla jsem doříct, protože mě palčivě zabolela hlava, jakoby mě snad někdo praštil nějakým tupým předmětem. Jemně jsem se prsty jedné ruky prudce uchopila v oblasti spánkové kosti.

,,Vypij to. Udělá se ti lépe." Poznamenal a lehce mi vložil skleničku průzračné tekutiny do dlaně. Přitom u mě stál tak blízko, že by se mě klidně mohl dotknout i hrudí. Bůh ví, jestli jen proto, kdybych se čirou náhodou rozhodla odebrat se do mrákot a zhroutit se mu tak přímo do náruče. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala a pak se pár žíznivými doušky napila. V jistý moment jsem na tváři ucítila dotek princových prstů, které mě zjemna pohladily po lícní kosti a laskavě zastrčily jeden z neposlušných pramínků vlasů zpadaných v obličeji zpět za ucho. Znejistila jsem a ještě poloplnou skleničku postavila na hladkou desku stolu, ale přitom z něj nespustila zrak ani na vteřinu.