Wicked (FF - Loki)

5. Vytoužená moc

Loki těžkopádným krokem vstoupil na dlouhý červený koberec a já hned po něm. Vedl mě, a navzdory všemu to nechtěl na sobě nechat znát. Vůbec se mi nelíbilo, kolik Ásgardských očí na mě zírá. Připadala jsem si tak sama, až na tu zanedbatelnou existenci držící mě kolem paže, která si to zřejmě užívala. Těsně před třemi schodky vedoucími ke korunovačnímu oltáři mě konečně pustil a já se vzdálila posadit se k velkému stolu, kde už zasedly nějaké významnější božské identity.

Moc jsem nepobírala proslov toho muže v dlouhé kápy - nějaký kněz nebo tak. Hlavní řeč občas prořízl potlesk davu, ale podle výrazů ve tvářích to bylo skoro z donucení.

Jen tak jsem seděla a sledovala tu příšernou show. Přišlo mi to jako celá věčnost. Odešla bych, kdyby zde nebylo tolik přihlížejících i Loki mě tu a tam po očku kontroloval. A pak těsně před tím než mu nasadili na hlavu korunu ze mě kontrola "Jeho veličenstva" opadla. Plně se nechal pohltit svou mocí a slávou, takže prostě nezbyl čas zajímat se o mě. Využila jsem toho, vstala a pomale nenápadně zacouvala k zadním dveřím. ,,Sorry Loki, ale u tohohle fakt být nemusím." Zamumlala jsem tiše a vypadla na jednu z mnoha spletitých chodeb Valhally. Rychle jsem se zorientovala a pospíchala zpět do svého pokoje.

Zavřela jsem za sebou dveře a pevně doufala, že je nikdo zase dlouho neotevře. Opřela jsem se o ně zády a po chvilce sjela až na zem, kde jsem se usadila. Úlevou jsem oddechovala a přemýšlela nad tím, že Loki asi nebude rád, že jsem u jeho "velké chvíle" chyběla. ,,Ale já tam být prostě nechtěla. Bylo to stupidní a absurdní korunovat toho vraha." Pronesla jsem rozhořčeně a prudce vstala.

Vešla jsem do menší koupelny, jenž vedlejší dveře s ní spojovaly můj pokoj. Stanula jsem před vysokým zrcadlem a začala ze sebe horkokrevně sundávat ty obtažené, světle modré šaty a všelijaké šperky a doplňky, dokud jsem ve svém odrazu nezůstala stát jen v černém spodním prádle. Rozpustila jsem si vlasy a stříbřitou gumičku položila vedle na umyvadlo. Vzala jsem kartáč a začala pomale rozčesávat své dlouhé kaštanové vlasy. Poté co bylo hotovo jsem jen stála a sledovala zrcadlení, své tmavě zelené oči. ,,Chci domů." Vyslovila jsem umanutě, ale bez života. Přitom jsem moc dobře věděla, že to nejde. ,,Sakra, tak se prober!" Přihlásilo se náhle moje svědomí. ,,Bránit se přece umíš a přestaň tady pofňukávat, jako nějaké dítě. Prostě se o sebe postarej! Nikdo ti neublíží, protože mu to nedovolíš!" Mělo pravdu. Tohle je můj boj, ikdyby byl předem prohraný, tak se budu rvát. Ze skříně jsem vytáhla své staré černé šaty s přezkou od matky a hned si je oblékala. Tím jsem si vlila trochu nové krve do žil.

,,Slečno ?" Ozvalo se z ničeho nic zaklepání na dveře. ,,Mohu dál?" ,,Ale ano, jistě." Zodpověděla jsem stále otočená čelem k zrcadlu a skrz odraz sledovala Sionnu vstupující do pokoje. ,,Omlouvám se, že ruším." ,,V pořádku." Zhodnotila jsem a otočila se. ,,Co potřebuješ?" Zeptala jsem se s minimálním zájmem a začala uklízet pár poházených věcí kolem sebe. ,,Jde o našeho krále." Pověděla s trochou otrávení v hlase a já zbystřila. ,,Ihned si vás žádá." Dokončila a dala se do uklízení za mě. ,,A nevíš přesně o co jde?" Zarazila jsem se, ale přitom moc dobře věděla, že to bude možná nejspíš kvůli tomu, že jsem u jeho korunovace nebyla až do konce. ,,Nevím slečno." Zvedla hlavu a odvětila.

,,Jde o "našeho" krále." V okamžiku, co jsem vyšla ze dveří jsem se pustila do parodování oné věty služebné s příkladným důrazem na to našeho. ,,Určitě se momentálně ten arogantní debil s vražednými sklony teď povaluje na trůně." Řekla jsem si naštvaně, ale přitom mi v žilách kolovala notná dávka strachu. Nesměla jsem si přiznat, že se ho bojím.

Vstoupila jsem do obří haly a přesně podle svého očekávání spatřila Lokiho bezstarostně se rozvalujícího na trůnu. Váhavě a trochu plaše jsem přistoupila. Loki si mě ihned povšimnul a ostře zpozorněl. Přejel mě nepříjemným pichlavým až zkoumavým pohledem a energicky vstal. Ráznými kroky přišel přede mě a zahleděl se mi hluboko do očí. ,,Neznáš snad královské standardy?" Zeptal se přísněji a když viděl můj nechápavý výraz přitvrdil. ,,Měla bys pokleknout." Zavrčel a já mírně sklonila hlavu. ,,Ne. Před někým jako jsi ty ne." Vyřkla jsem tiše a klidně. Takové zacházení si já líbit nenechám, ačkoliv si zřejmě následky moc neuvědomuji. Se sklopným zrakem jsem viděla, jak se jeho pěsti silně zatínají a celkově se přemáhá, aby mi jednu nevrazil. Pak z ničeho nic prudce povznesl svou paži s otevřenou dlaní. Úlekem jsem se přikrčila a čekala, co se bude dít. Jeho ruka mě pevně uchopila za bradu, spodní čelist a přitáhla si mě blíž. Tak blízko, že naše obličeje dělilo jen pár centimetrů. ,,Teď ti něco povím a mám pro tebe novinku. To já jsem král a ty uposlechneš vše, co já řeknu, kromě toho zítra si tě vezmu. A bude svatba. Potom budeš ráda, za to, že se mi můžeš poklonit." Silně mi stiskl čelist a jeho chladný dech mě donutil přivřít oči.

Zdravíčko! Upozorňuji do předu : Příští kapitola jen pro silné povahy:D