Wicked (FF - Loki)

9. Pomoc? Ne díky

,, Už jsi skončila?" Zjevil se ve vodní hladině těsně za mnou Lokiho odraz a vznětlivě se otázal. Nepatrně jsem sebou trhla a otočila se. A v skutku Loki stál jen pár kroků ode mě se svým obvyklým azurově modrým pronikavým pohledem. Nehnutě stál a  zíral na mě. Na sucho jsem polkla a má mysl se ocitla na pokraji psychického i fyzického zhroucení. Jen krůček k sesypaní se, jak domeček z karet. Oči se mi rozšířily toužíc toho bastarda zničit a rozum na moment odešel neznámo kam. ,,NIKDY!" Zakřičela jsem mu do obličeje, aniž bych si vůbec uvědomila, co dělám nebo co říkám. Má začerněná mysl mi kázala jediné a to, že nejlepší obranou je útok bez ohledu na to, jak moc jsem byla zoufalá. Loki si byl moc dobře vědom mého nervového kolapsu a vyžíval se v té beznaději. ,,Jo! Slyšels dobře. Nikdy se ti nevzdám. Dokud mi zbyde třeba jen špetka sil, uteču znovu a znovu. Klidně pořád dokola, až se mi to jednou konečně povede." Tiše jsem zasyčela. ,,DRŽ HUBU!!! Zařval náhle a tak silně, že odlétli snad všichni ptáci ze zahrad.

Se zatajeným dechem se mi mysl pomale vrátila zpět do reality a zoufalství rychle vystřídal třeskutý strach o život. ,,Jak se vůbec opovažuješ?!" S jeho mohutným řevem se kolem mě začaly z nenadání objevovat další a další Lokiho odrazy. I přes svou mysl na hraně mi došlo, že je to jen iluze, ale který Loki je skutečný? Děs a hrůza šla ze všech. ,,Ta drzost!" Zakřičeli všichni zároveň. Nabyla jsem dojmu, že se mi rozkočí hlava. Žaludek se mi stáhl a moje oči těkaly ze strany na stranu. Srdce mi bilo tak splašeně, jakoby chtělo vyskočit z hrudi ven.

Začala jsem tedy couvat, ale pozdě si uvědomovat, že se za mnou nachází rozsáhlé, hluboké a studené jezero. Zakymácela jsem se a pokousila se docílit rovnováhy. V tu ránu všechny podobizny Lokiho zmizely a předemnou stanul pouze jeden jediný - Ten skutečný. Rychle a pohotově natáhl ruku ve snaze zachytit tu mou, ale na moment jsme se jen dotkli konečky prstů.

Najednou mě obklopila krutá zima. Strašlivý chlad pronikal do celého těla a způsobil okamžitý šok, při kterém se všechny moje končetiny ocitly v paralyzující křeči. Nemohla jsem se ani pohnout a proud pomale snášel moje tělo dolů do temnot. Skrz vodní hladinu jsem zahlédla Lokiho stojícího na břehu, který čekal, až se vynořím. Já bych ráda, ale nešlo to. Svalstvo mě přestalo poslouchat a došel mi vzduch. Moje záda do krve zedřely velké a ostré balvany u dna. Ale tu bolest už jsem nevnímala - žádnou bolest už jsem nevnímala. Lokiho nejistý výraz náhle dospěl k obavám. Takhle jsem ho ještě neviděla, ikdyž rozmazaně, ale sledovala jsem ho.

Nikdy bych nepředpokládala, že něco takového udělá.

Loki odepl zelný plášť, někam jej odhodil a skočil do, jak led studené vody. Během pár minut byl u mě. Chytil mě do náruče a nohama se odrazil od kamenného dna. Hned jak se mnou vystoupil z vody se mi do plic nahrnul čerstvý vzduch a já začala vykašlávat nahromaděnou vodu. Křeč povolila a já stále v šoku a dezorientovaná z nedostatku kyslíku pevně svírala ruce kolem jeho hrudníku. Loki jen lhostejně pozoroval, jak kašlu a snažím se popadnout dech. Pak přeze mě přehodil jeho plášť a s modrým zábleskem nás teleportoval do pokoje.

Popošel zhruba asi dva kroky a opatrně mě položil na koberec před plápolající krb. Pak někam zmizel a já v oné neznámé místnosti zůstala zcela sama. Neměla jsem ani sílu zvednout hlavu a rozhlédnout se, kde to přesně jsem. Zuby mi zimou drkotaly o sebe a ani plameny ohně, ani Lokiho zelený plášť, kterým jsem byla přikryta dostatečně nehřál.

Po delším upřeném zírání do toho zářivého živlu se mi nechtíc zase začala vybavovat minulost. Ta část života na kterou chci navždy zapomenout. To kvůli ní jsem se zřekla všeho, co jsem kdy dokázala. Nikdy jsem nechtěla vidět svoji matku Tyris umírat v tak strašných bolestech, kdy uhořela za živa. Ten žár, který já nikdy nepocítím.

Fyzické vyčerpání, mírná dezorientace a začerněná mysl si postupem vybrali svou daň.
Oči se začaly pomalu a nekontrolovatelně klížit. ,,Nesmíš usnout. Teď ne. Nevíš co ti může udělat." Opakovala jsem pořád dokola. Pomaleji a pomaleji, až daná slova ztratila význam a já se odebrala do říše snů.

,,Elar poslouchej mě. Ty to zvládneš. Zkus to."
,,Nemůžu mami. Nedokážu to pak ovládat."
,,Ale notak. Po celá staletí má náš rod tuto schopnost. Naučíš se jí ovládat a žít s ní. Tak to zkus."
,,Dobře"
,,To je ono...Počkej musíš se uklidnit. Elar! Klid! Elar! Nee!!"

S úlekem jsem prudce otevřela a vytřeštila oči. Byla to jen noční můra, která se mi ale vracela čím dál tím častěji a zřetelněji. Zamrkala jsem, abych snad neoslepla ze záře, kterou sálal krb předemnou. ,,Jak dlouho jsem byla sakra mimo?" Napadla mě hned první otázka společně se snahou vzpomenout si, co se stalo.
Paměť byla v pořádku, ale něco dost zásadního v pořádku nebylo, a to fakt, že jsem ležela na semišovém koberci přikryta Lokiho pláštěm úplně nahá. Zděsila jsem se a přitáhla si k sobě zelenou látku, abych skryla svou nahotu, přitom jsem si vůbec nevšimla Lokiho sedícího v křesle kousek ode mě. Jen tam tak seděl a hleděl do plápolajícího ohně. Nemusel se na mě ani podívat, aby věděl, že jsem vzhůru.

,,Nemohla jsi zůstat v těch promáčených šatech celou dobu." Pronesl a po očku mě přeměřil pohrdavým pohledem.

Další kapitolka bude už zase trošku silnější.. příjemnou zábavu..