Wicked (FF - Loki)

30. A navždy

Naneštěstí vše trvalo jen pár okamžiků a za nedlouho jsme se oba ocitli uprostřed rozsáhlé obrovské mrazivé planě plné kusů ledovců a skal. V momentě mě polila vlna chladu a já byla poprvé Thorovi vděčná za ten šedivý kabát s kožešinou. ,,Vítej na Jötunheimu." Vyslovil Thor nezaujatě a spěšným krokem se vydal průsmykem ostrých skal pokrytých sněhem po né moc zřetelně vyšlapané stezce. S menším odstupem jsem ho následovala.

Můj horký dech se měnil v páru vystupující z mých rtů rozpraskyných mrazem a konečky prstů tisknoucích se v huňatých kapsách jsem už skoro necítila. Najednou se Thor zastavil a zaposlouchal se do zvuků vychřice narážející do špičatých skal. ,,Co se děje?" Zastavila jsem se taky pár metrů za jeho zády. ,,Pššt. Tiše." Šeptl, prudce se otočil a hodil kladivem přesně do míst, kde jsem stála. Minulo mě jen o pár desítek centimetrů a zarazilo se hluboko do modré tváře Jötuna stojícího jen několik kroků za mnou. S úlekem jsem uskočila na stranu. ,,Je to past." Natáhl ruku a kladivo se do ní poslušně vrátilo, ale to už se kolem nás začali kupit Jötuni po desítkách. Linuly se ze všech stran. Vylézali ze země, ze skal. Na vrších kluzkých zmrzlých skal, na cestě zpět i vpřed. Byli všude a rychle se blížili, až nás semkli v malém kruhu.

,,J-je jich moc." Zakoktala jsem strachy zády k Thorovi. Vysokým postavám tmavě modré pleti plné jizev vyskládaných do ornamentů se bez jakéhokoliv varování začaly ruce měnit a růst v ostré kusy ledu značící něco, jako nabroušené nože. ,,Já tady umřít nechci." Proběhlo mi hlavou a já čekala, že nás ty kruté bytosti roztrhají na kusy.
Ale nic se nedělo. Po chvili se dav Jötunů postupně rozestoupil a na průchozí cestě se náhle zjevila další postava. Nápadně menší než ostatní obři. Narozdíl od všech Jötunů byla halena v dlouhý kovově šedý plášť s černou kožešinou u krku. Ale barva jeho kůže se nelišila. A ty dlouhé havraní vlasy. Bezpochyb to byl on. Jen v sitě modré barvě monstra.

Přeměřil mě svým rudě žhnoucím pohledem, ale jeho zájem spíše padl k Thorovi. ,,Loki?" Thor nejistě ucouvl, ale Loki nepromluvil, až když pomalými tajemnými kroky předstoupil těsně před něj. ,,Bratře." Zákeřně se usmál a v ten okamžik Thorovi vrazil dýku ukrytou pod kabátem přímo do břicha. To nemohl čekat ani mocný bůh hromu. Tak zrůdnou zradu svého bratra. Loki od něj o krok ustoupil, když jeho blonďatý bratr zaúpěl bolestí a chytil se za břicho. Nezaváhal ani vteřinu a dýku mu z těla opět prudce vytrhl. ,,Néé!!" Zakřičela jsem, ale nebylo to nic platné. Jeden vysoký mrazivý Jötun mě chytil kolem pasu a svou ledovu ruku přiložil přes má ústa. Ostatní Jötuni se však začali vzdalovat a postupně odcházet. Jakoby se nic nedělo.

Thor se skácel k zemi. Držíc se za břicho, přikrčen na všech čtyřech počal vykašlávat krev, která ve sněhu tvořila pouze červené kapičky. Loki chytil Thora za jeho dlouhé blond vlasy seplé v malém copánku a pruce s nimi trhl, tak aby ho přinutil zaklonit hlavu. Chtěl vidět tu bolest, kterou mu působí. Na Lokiho obličeji si pohrával sadistický úšklebek, který jsem já měla za dávno zapomenutý. ,,Tohle si hodlám vychutnat." Šeptl a vyšinutě se zasmál. Já sebou házela, abych se vyprostila, však marně. Loki přiložil lesklou ocelovou dýku Thorovi ke krku, nadechl se ledového vzduchu a jedním rychlým však přesným tahem ukončil jeho trápení. V tu samou chvíli jsem Jötuna držícího můj pas kousla hluboho do psrtu. S plachým trhnutím těla mě pustil, ale už bylo pozdě. V kaluži krve plynoucí ve sněhu nehybně leželo Thorovo mrtvé tělo.

,,Aaa, skoro bych na tebe zapoměl. Ale musím ti poděkovat. Tebe jsem čekal, ale přivedla jsi mi i mého bratra, u kterého toužím po pomstě už tak dlouho. Teď už mi nechybí vůbec nic k tomu, abych se vydrápal zpět na trůn." Kochal se svojí představou, jak masový vrah nad svým dílem a bezduše sledoval, jak se já pomale se slzami v očích zvedám ze sněhem pokryté chladné země. ,,Jak jen můžeš?!" Naštvaně jsem máchnutím ruky vytvořila ohnivou rázovou vlnu, která ho měla odhodit, ale místo toho skončila jen odrazem jeho ledem pokryté dlaně. Zareagoval pohotově a reflexivně. ,,Ale noták." Zasyčel. ,,Jsi zrůda." Hrubě jsem po něm vyštěkla, načež po mě vystartoval a surově mě chytil za bradu. ,,Možná." Jeho dlaň ve vteřině ztratila modrou barvu a obličej se změnil v normální. Oči rudé, jak mok krve opět zmodraly jako kus ledu. ,,Od tebe ta slova bolí víc, než od kohokoliv jiného." Dýchl mi do tváře a stisk povolil. ,,Čekal jsem na tebe. Věděl, že příjdeš. Ty bys přece jen tak nemohla zapomenout na svého miláčka, že?" Otázal se hnusně ironickým úlisným hlasem a sledoval můj zmatený výraz. ,,No, to je teď jedno." Pokračoval. ,,Potřebuju tě... Nebo spíše tvoji moc, schopnost ohně." Přejel mi svým dlouhým studeným prstem po bradě a já ucukla krokem vzad. ,,M-moji schopnost?... Chceš říct, že ti nikdy nešlo o mě, ale jen ..",,Jsi vážně tak naivní?!" Zakřičel a otočil se, abych mu neviděla do tváře. Jeho vyhrocená otázka se táhla ještě okamžik ozvěnou odrážející se od skal.

,,Takže, když jsi říkal, že mě miluješ ... to všechno .. jsi lhal?" Cítila jsem se tak hloupě, tak podvedeně. Neubránila jsem se slzám. ,,Blik" zasmál se ten hajzl škodolibě. ,,Teda...skoro." Opravil se. ,,Chtěl jsem se jakémukoliv citu vyvarovat, ale nedokázal jsem. Neubránil se. Vážně jsem se do tebe zamiloval, ale.... Pochopil jsem jednu věc. Láska by mi nedovolila vládnout. Změkl bych.. a nedokázal to, co dokážu teď s nenávistí, lží, a tím vším zlým." Úsměv mu z tváře rychle zmizel a jeho prázdný provinilý pohled stanul v mých očích plných slz. ,,Jak něco takového můžeš říct?" Zavzlykala jsem a ucouvla před jeho krokem ke mě. Najednou jsem dostala strach a zmocnila se mě nenávist, ale stále jsem nechtěla věřit tomu, co řekl a pořád dokola si opakovala, že to není pravda. Nesmí být. ,,Neplánoval jsem to dlouho." Zavrtěl hlavou, zůstal stát a sklonil hlavu. ,,Všechno to, ale pak směřovalo jen k jednomu místu, k jednomu okamžiku. Promiň mi to." Neodvážil se na mě pohlédnout. Jeho směsitá osobnost mě fascinovala a zároveň děsila. ,,Takže...mě teď zabiješ?" Na pokraji zoufalství v mysli mi to už bylo vlastně jedno. To já si měla dát pozor na to komu věřit. To já to měla čekat. Je to jen moje chyba.

,,Prosím neutíkej. Nebraň se. Nechci ti už víc ublížit." Šeptl a jemně uchopil mé křehké na kost zmrzlé ruce. ,,Tím, že mi vezmeš život, mou moc.... mi ublížíš nejvíc." Neslyšně jsem vydechla a pohlédla na naše propletené dlaně. ,,Já vím, ale z lásky k tobě chci, aby to bylo rychlé a pokud možno bezbolestné." S jeho klidným šeptem na mých rukou vyběhly žíly, prorvaly kůži a napojily se do Lokiho dlaní. Zářily překrásnou zlatavou žlutí, jak hvězdný prášek rozsypaný do větru. Bolelo to. Strašně to bolelo, ale ve srovnání se zlomeným srdcem to bylo nic. Bolest po chvilce ustoupila a změnila se v ospalost. V příšernou nezastavitelnou únavu.

Okolo nebyl nikdo, kdo by mě ochránil, aby mi pomohl, aby mě pochopil. Jen ten, od kterého jsem to paradoxně čekala nejméně.

A jak už to v pohádkách bývá silnější zvítězí nad slabšími, vetší pohltí menší a tma vždy skryje světlo.
I kdyby byl vlk hodný, pořád je to vlk a tomu je naprosto jedno, jestli roztrhá zlou nebo hodnou ovci.

                                                        – S.G.