Chlapec, který uměl létat ✓

I.

Člověk během života pozná spousty lidí. Prochází jím, většinou se nezdrží déle než pár let a potom se vždy jednou za čas objeví, aby se mohli vypařit znovu.

Říká se, že každý má během života maximálně pět opravdových přátel. Ne známých, kamarádů, ale těch, kterým může říct v podstatě cokoliv, aniž by se musel vůbec zardít nebo ostýchat. Smutné je, že o nich občas neví, dokud neodejdou také. I když vyvstává otázka, jestli je ten dotyčný opravdovým přítelem, když odešel.

Ale ano, co by nebyl? To, že se v životě posunul jinou cestou, přeci neznamená, že nebyl pravý. To se pozná lehce. Když se pak ti dva potkají po x letech, kdy se vůbec neviděli, je to jako kdyby se jejich kontakt vůbec nepřerušil. Nenastává trapné ticho, prostě se nestane, že by nebylo o čem mluvit, nebo že by bylo - nedej bože – nějaké „zakázané téma".

Ti přátelé také nechodí najednou. Chodí průběžně. Jednoho najdeme třeba v dětství, dalšího pak na střední škole. V první práci. Těsně před důchodem. A ten poslední může být přítelem na smrt – doslova.

Ideální stav je pak ten, kdy se dva poznají v brzkém věku a jsou tam pro sebe pořád. Ale to se málokdy poštěstí.

Já si myslel, že jsem takového přítele poznal, když mi bylo pouhých pár let, přesněji v první třídě.

Byla to spíš náhoda, že si sedl vedle mě do lavice. Tehdy přeci nešlo, aby kluci seděli s holkama, protože holky byly „fuj" a měly breberky. Sedět s takovou holkou bylo prostě za trest od paní učitelky, když už jsme nesnesitelně zlobili, ale to se stávalo až tak ve třídě druhé, to už jsme byli otrkaní a jen tam neseděli jako přibití.

Představil se mi jako Tomáš, ale nedlouho poté už pro mě byl jenom chlapcem, který byl posedlý létáním. Od pohledu snílek, ačkoliv v tom věku, ve kterém jsme byli... Kdo by nesnil o dokonalém životě a nadpřirozených silách.

Stávali jsme v zimě u oken v družině, sledovali, jak padají obrovské sněhové vločky, luskali do rytmu a zdálo se nám, že se tím něco děje. Že se snáší k zemi postupně rychleji a pak zas pomaleji, podle toho, jak jsme to zamýšleli. Když člověk něco vidět chce, prostě to vidí, i když to tam není. A děti jsou v tomto obzvláště dobré, protože ještě nemají mozky poškozené krutou realitou.

Dokázali jsme tam postávat i třeba hodinu, než nás někdo vyrušil a my si šli hrát jinam, rozvíjet spíš své motorické schopnosti, než už tak přebujelou fantazii.

Bydlel nějaké čtyři paneláky od nás. Já byl původem ze sídliště na okraji města, on se přistěhoval těsně předtím, než měl nastoupit do školy. Bylo to celé jako ghetto, i přes to, jak byla část města rozlehlá, pomalu každý se znal s každým. Nic nám tam nechybělo a vlastně jsme tak byli spokojení. Jako taková větší vesnice.

I naši rodiče se velmi brzy poznali, když si všimli, že o sobě nesmírně často mluvíme a jsme nejspíš dobří kamarádi. Brali jsme je spíše vzájemně jako „tetu a strýce", bylo to tak jednodušší.