Chlapec, který uměl létat ✓

VI.

Jako by se nic neodlišovalo od normálu, jen ten jeho pohled. Ani o ní nemluvil, za což jsem mu byl na jednu stranu vděčný, ale zvědavost mě užírala natolik, že jsem občas vypustil do světa otázku, na kterou z pravidla odpověděl.

„Jak vůbec vypadá?"

„Kdo?"

„Ten tvůj objev. Nic jsi mi ještě neřekl," řekl jsem mu.

„Nepřijde mi důležité, abys věděl, jak vypadá," pokrčil ramenem. „Třeba ji jednou potkáš. Ještě ani nejsme spolu. Dost možná ani nebudeme. Nemyslím, že by o mě měla zájem," zkroušeně se podíval na svoje boty a pak zavrtěl hlavou.

„Proč by ne?"

„Upřímně, mám dost pochybnosti o tom, jestli vůbec ví, že existuju. Chodíme spolu na angličtinu. Není nás tam moc, ale ještě jsme spolu ani jednou nepromluvili a to na cvikách děláme různá cvičení ve dvojicích... Nikdy se nám nepoštěstilo a já prostě nevím, jestli ji oslovit. Nechci, aby si myslela, že jsem nějaký podivín, co ji sleduje nebo tak."

„Jsi podivín, co ji sleduje. Ale holky to prej asi mají rády."

„Myslíš? Já nevím. Uvidím."

„Tenhle rok ale nebude nekonečný."

„Toho jsem si víc než vědom."

„A jak tedy vypadá?"

„Je hezká. Taková... Akorát," pokrčil rameny.

Neměl jsem tušení, co si pod „taková akorát" představit, ale takové výrazy on prostě používal. Ty svoje. Měl vlastní měřítka, do kterých si nenechal kecat a okolí se s tím muselo smířit.

„Je vysoká?"

„Moc ne."

„Hubená?"

„Akorát."

„Jaké má vlasy?"

„Hnědo-rezavé. Záleží na světle."

„Takže je hezká?"

„Samozřejmě. Nebo aspoň mně se líbí. Nevím, jestli by se ti líbila. Nemám na ni ani kontakt nebo něco."

„Tak ji oslov," poradil jsem mu, i když se ledový osten zapichoval hlouběji do tepající tkáně.

„Uvidím. Měli bychom jít v noci pozorovat hvězdy. Dneska by měla být obzvláště tmavá, ale zároveň zářivá noc."

Už se o tom bavit nechtěl. Nejspíš mu to způsobovalo bolest, stejně jako mně, ale z naprosto jiného důvodu. Mlčky jsem to přijal jako fakt. I mně stačilo vědět jen trochu, nepotřeboval jsem, aby na mě vybalil všechno najednou.

Dlouhou dobu jsem obdivoval tu jeho krásu. Nebyl to typicky prvoplánově hezký boreček, který by lámal dívčí srdce po stovkách, ale něco v něm bylo. Až na takový ten druhý nebo třetí pohled.

Rozhodně nebyl dokonalý. V jeho pubertální fázi měl obličej posypaný uhry, ostatně já také. Chvíli nosil rovnátka a když se špatně vyspal, loknaté vlasy mu trčely poměrně vtipně a když se je snažil ulíznout k hlavě, vypadal jako idiot. Ale to mi nevadilo.

Bylo to v jeho obličeji. Ta krása. Měl rysy sice výrazné, ale takové jemné. Možná až částečně ženské, a přesto se pod jeho bradou pohupoval markantně vystouplý ohryzek.

Někdy polykal vodu a já si představoval, co by se s tím jablíčkem dalo dělat.

Když se smál, z jeho očí se staly štěrbinky obklopené jemnými vráskami v koutcích, vyskočil mu u rtu jeden ďolíček. Vždy jen jeden. Protože druhý koutek nikdy nezvedl natolik vysoko, aby to bylo možné. Měl doopravdy křivý úsměv, ale lidé to nevnímali.

Když se Tomáš smál, svět měl radost s ním. Nikdy to nebylo jinak.

Ale když plakal, byl jsem s ním jen já.