Chlapec, který uměl létat ✓

XVI.

„Přijde mi to jako věčnost, co jsme spolu byli naposledy."

„Jsou to tak nějak dva měsíce, hm?"

„Šedesát sedm dní," řekl.

Překvapeně jsem na něj pohlédl.

„Počítal jsi to?"

„Samozřejmě."

„Proč, proboha?"

„Rád počítám."

Dál jsem to nerozebíral. U něj bylo možné i nemožné a pofidérní u něj bylo denním chlebem.

„Jak ses měl?"

„Různě. Ale teď už jsem tak nějak... Spokojený a šťastný, rozumíš tomu?"

„Hádám, že asi jo. A co se stalo tak skvělého?"

„Vlastně nic. Jen jsem si spoustu věcí uvědomil a najednou jsem dospěl k pochopení a smíření."

„Pochopení a smíření? Čeho, s čím?" nechápal jsem ho.

„Jednou tomu porozumíš, doufám. Dnes je zas krásná noc. Před měsícem jsem si pořídil dalekohled."

„Tak to máš v té tašce?"

„Nejen to. I deku a jídlo, protože dnes se fakt zdržíme a já nestíhal přes den vůbec nic, natož jídlo."

„Fajn," rozhodil jsem rukama. „Co už s tebou mám dělat?"

„Pozorovat hvězdy."

„To byla řečnická otázka."

„Promiň."

„Tak si tady prostě sedneme?"

„Jo, prostě si tady sedneme."

Opravdu se tvářil vyrovnaně. Obvykle na něm bylo vidět nesčetné množství emocí, ale tuto noc bylo vidět jenom jedno, a to absolutní klid v duši. Až jsem se musel usmívat, jen tak, bez důvodu. Měl jsem radost, že je konečně spokojený, že konečně ví co a jak. Jistým způsobem jsem mu to i záviděl.

Už půl druhé hodiny jsme leželi na dece a povídali si. Ani ne tak o životě, který sice za dobu našeho nepotkávání se plynul, ale spíš o tom, co bylo někde v dálkách. To mu dělalo radost. Takže to dělalo radost vlastně i mně.

Miloval jsem, jak se smál. Nakonec mi přišel i milionkrát krásnější než kdy jindy. Zářil. Doopravdy. Zářil tak, jak jsem ho ještě za těch pomalu dvacet let neviděl. Byl uvolněný. Často mi ukazoval zuby a jeho oči, ty byly obklopené drobnými vráskami značícími jeho nekončící štěstí.

Byl prostě jiný.

„Vyfoť mě!" vyhrkl v duchu spontánních chvil.

„Tak jo."

„Vyfoť mě, jak pozoruju hvězdy. Tam to bude nejlepší," ukázal na jakýsi skalní výčnělek, na který se během dalších dvou minut vyškrábal a zaujal pózu.

Cvakl jsem, když nečekaně vystřelil rukou vzhůru, aby na něco ukázal. Nakonec to dopadlo i lépe, než bychom plánovali, protože na tom snímku byl zachycený opravdu on. Jeho pravé já.

Jeho chodidla bouchla o zem, když lezl zpátky za mnou, aby se podíval, jak vlastně vypadá.

„Perfektní!"

Jeho nadšení bylo až nakažlivé. Vrátili jsme se na deku a dál pozorovali změny.

Začínalo se rozednívat. Obloha dostávala růžový nádech, hvězdy mizely. Jen silueta měsíce neustále vystupovala mezi paletou barev, které dokonale odrážely Tomášovo rozpoložení.

Jen jsme leželi, dívali se na sebe a občas mluvili. Pak taky někdy bylo ticho.

Oči mě pálily, byl jsem unavený. Už noc předtím jsem toho mnoho nenaspal, tak to na mě všechno dolehlo. Skoro jsem spal, když se ozval jeho hlas.

„Polib mě, prosím."