Chlapec, který uměl létat ✓

V.

Pak jednou přišel a něco se mi na něm zdálo naprosto jiné. Viděl jsem ho necelý týden předtím, proto to pro mě bylo tolik překvapivé. Nemohl jsem přijít na to, co bylo jinak.

Vlnité vlasy mu spadaly skoro na ramena, jako už dlouhou dobu, chladné, ale zářivé oči měl pořád, ale měly jakousi jinou jiskru. Nebyl v nich ten stejný život jako předtím. Zneklidnilo mě to.

On byl v tomto jako daná a neměnná konstanta, která mě ujišťovala, že je vše správně a v pořádku.

Když se ale něco neměnného změní, pohne to alespoň jedním životem. Tentokrát jsem se obával, že to pohne mnou.

Sněžilo nám do vlasů, byla hrozná zima. Co chvíli jsme málem padali na ledu, ale i tak jsme se rozhodli zůstat venku a neschovávat se. Respektive, rozhodl to on. Obvykle byl tou tichou a vůdčí jednotkou.

„Myslím si, že umírám," povzdechl si najednou. Prudce odhodil sněhovou kouli tak daleko, jak jen mohl. Zadrhl se ve mně dech. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, a tak bylo dlouhou chvíli prosté ticho rušené jen silnějším větrem. Sídliště totiž bylo na kopci, tam fučelo celoročně.

Najednou jsem se potřeboval zeptat. Chlapec, který uměl létat, totiž zněl klidně, možná trochu smutně nebo melancholicky, to se nedalo s jistotou říci.

„Takže, jsi jako nemocný nebo tak?"

„Každý je nemocný, můj drahý," řekl chraptivým hlasem, který se mu lehce třásl, když se podíval do země plné čistě bílého sněhu. „Lidé neumírají, protože by už nemohli žít. Umírají, protože jsou vyčerpají nebo nemocní. A já jsem onemocněl láskou, proto nejspíš brzy umřu."

„To je kravina. Tomuhle opravdu nevěříš, hm?" zamračil jsem se, v hlavě jsem měl obrázek jeho mrtvého těla. Hrozné. Nemyslitelné.

„Samozřejmě, že věřím," dvakrát neváhal s odpovědí. „Jako bys to nevěděl. Láska zabíjí. Doslova. Dělá tě slabým a zranitelným a zároveň šťastným tak, že bys mohl během minuty zemřít. Je to jako by se mělo tvoje srdce prostě zastavit, nebo naopak rozletět, nebo by se jeho stěny měly zhroutit.

Obávám se, že každý bláhový člověk na světě, který má odvahu se zamilovat, musí umřít. Je to náš osud, víš? Nic tak perfektního, jako je láska, nemůže být nekonečné. To je prostě...nemožné. Takový je život."

Imaginární krápník o ostrosti čerstvě nabroušeného nože se mi zaklenul do srdce. Přišlo to. Zamiloval se. Potkal dívku, která byla ta pravá.

„A pak si představ," pokračoval, „že se zamiluješ do někoho, kdo miluje někoho jiného. Jako by se už ta veškerá bolest způsobená láskou ještě znásobila a to prostě nemůžeš unést. A přitom, láska je přece pro lidi, pro koho jiného by byla?

Člověk je jediný tvor, který si uvědomuje, že ví. Na druhou stranu nesnáší takový tlak, který je na něj vyvíjen. Život je samý kontrast, to ti povím. Čím jsem starší, tím méně se mi to líbí. Že někdy nejsou žádné takzvané zlaté střední cesty, že nejsou kompromisy, že si musím vybírat mezi ničím a vším. Černá nebo bílá, žádná šedá. Přitom by občas stačilo jen chtít a opravdu se snažit... Jenže někdy nestačí nic. Je to prázdné."