Chlapec, který uměl létat ✓

II.

Když jsem byl s Tomášem, vždycky jsem byl za toho, kdo stál nohama na zemi. Ten racionální. Rostl jsem tak nějak průměrně s davem. Ideály mě opouštěly stejně rychle, jak přišly a já zkrátka a dobře dospíval. Často se mi to nelíbilo, protestoval jsem proti tomu, ale nedalo se nic dělat. Jak se blížila hranice osmnáctin, byl jsem naprosto obyčejným a nevyspělým puberťákem, který se staral o to samé, jako všichni kolem.

Alkohol, večírky, toulání do pozdní noci, naprostá nechuť k dělání čehokoliv do školy a to nejhorší – absolutní zděšení ohledně představ budoucnosti.

Jako každé jiné pako, ani já nevěděl, co chci vůbec v životě dělat a dokázat. Chtěl jsem rodinu? Kariéru? Od každého trochu? Netušil jsem. „Ono se to nějak vyvrbí" - to mohlo být mým tehdejším životním mottem. Rodiče z toho byli často na prášky, pořád mi připomínali, jak se blíží vysoká škola, protože s gymnáziem ji potřebuju a já pak neuroticky přecházel po pokoji s myšlenkou toho, že mě vlastně v podstatě nic nebaví, v ničem nevynikám a že skončím jako uklízeč záchodů v místním obchodním centru. Pak jsem si zase nadával, že to se nestane, protože jsem celkem chytrý, ale někde se chytnu. Někde – ale kde?

Jak já nevěděl nic, Tomáš věděl vždy něco. Akorát to bylo pokaždé jiné. Jednou chtěl jít studovat fyziku, podruhé chtěl na JAMU, potřetí řekl, že na to kašle a vycestuje pryč.

„Mohli bychom to brát jako tour po Evropě. V každé zemi chvíli a pak by se nám někde zalíbilo a tam bychom už zůstali."

„Bereš to jako samozřejmost, že bych jel s tebou."

„Jsi můj nejlepší přítel. Kde jinde bys byl?" pozdvihl zvědavě obočí a proskenoval mě až pálivým pohledem.

Ale měl pravdu, vždy jsem tam pro něj byl, protože... Protože to byl zkrátka on. Život bez něj by byl pro mě tak chudý, že by vůbec nemělo smysl se jím zabývat. A tak jsem mu na to kývl a dalších několik týdnů jsme plánovali trasy, dopravu, programy mimo práci.

To vše, aniž bychom se o něčem z toho zmínili rodičům nebo jiným kamarádům. Tohle byl prostě plán jen pro nás dva, pro nikoho jiného. Nikdo jiný se tam nemohl vejít.

Tomáš kolem sebe tvořil takovou jakousi bublinu, do které pouštěl z pravidla jen mě. Cítil jsem se pak jako v takovém soukromém světě, kde čas plynul jinak a neplatily žádné zemské zákonitosti. Někdy jsme prostě jen byli. Někdy jsme snili. A já ho tak často stahoval na zem se mnou. Potřeboval to, stejně jako já potřeboval ten jeho let skrz vše, možné i nemožné.

Někdy se bavil i vážně a to byly doby, kdy mi přišel celkem podobný mé osobě. Celý zmatený, v podstatě hozený do vod dospěláctví, ve kterých neuměl plavat a vyzvednutí si nějakého dokladu pro nás oba bylo dobrodružstvím minimálně na půl dne.

Rodiče tolikrát obraceli oči v sloup nad naší dětinskostí, ale nebylo jim to nic platné. Měli jsme na sebe určitý vliv, který nikdo nemohl potlačit nebo snad zničit.