Chlapec, který uměl létat ✓

IV.

Byly dny, kdy jsem si nebyl jistý, co si o něm mám vůbec myslet. Ano, znali jsme se dlouho a výborně. Nejlépe na celém světě, o tom nebylo pochyb. I tak ale byly momenty, kdy bych přísahal, že ho vidím poprvé v životě. A to se rysy jeho tváře vůbec nezměnily, i postavou si byl pořád podobný, i když za ty roky lehce zmužněl, minimálně v ramenou a hrudi. Jinak byl pořád tak příjemně štíhlý.

Tím, že jsem rostl současně s ním, mi nepřišlo, že by se zvlášť měnil. Nebyl jsem ale jediný, kdo to tvrdil. I když už jsme měli po maturitě, měl na sobě stejné maličkosti, jako když jsme se viděli poprvé a uvažoval v docela podobném duchu. Jako by se nějaká jeho část prostě zasekla a odmítala jít dál.

Naše cesty se ale měly rozdělit. Tak trochu. Opustit takto ale někoho, s kým byl člověk v podstatě denně celých a dlouhých dvanáct let, nebylo vůbec jednoduché. Měl jsem v sobě pocit ztráty. Bál jsem se neznáma. Už tam neměl být se mnou, podržet mě. Už jsem tam měl být jen já a hromada cizích lidí, kteří nemohli být zdaleka tak skvělí, jako byl on, ale já se s tím musel naučit žít.

Život mi přišel hrozně nefér. Takto nás odtrhnout od sebe. Žádné z našich plánů nevyšly. On šel na fildu, já šel studovat astrofyziku. To totiž přišel den, kdy jsem věděl, že to prostě chci. Možná mě k tomu inspiroval právě Tomáš, ale tím jsem si nebyl nikdy jistý.

Fascinovalo mě, jak někdy večer koukal k nebi a snažil se počítat všechny ty prťavé hvězdy a hvězdičky, které mohl vidět. Pak polemizoval nad flekatostí měsíce, nad jeho svitem a září, vzdáleností od země a vším, co ho napadlo. Když hvězdy nebyly moc vidět, občas váhal, jestli zrovna letí letadlo, nebo je to podle něj jen „jedna osamělá hvězdná dušička", která se vytoulala moc ven. Nebo sem tam jen přemýšlel a pak řekl něco úplně nepatřičného, jako třeba „dal bych si zmrzlinu", „nemám rád mátu" nebo „sakra, občas nevím, jak můžu existovat". Bylo to tím jeho způsobem divné, ale zároveň nepopsatelně kouzelné. Tomuto jsem propadl. Byl tak jiný...

Tak nějak mlčky jsme si před nástupem na vysokou slíbili, že se toho moc nezmění. Že se budeme pořád vídat. Ani jeden z nás nepočítal s nějakým ukončením přátelství, ani jeden z nás neměl nijak jistou představu o budoucnosti, o věcech, jako bylo třeba stěhování se z rodinného hnízda. Párkrát se zmínil, že bychom mohli bydlet někdy na bytě spolu, ale já to vždy nějak zamluvil. Nebylo to o tom, že bych s ním bydlet nechtěl, to právě naopak. Ale bál jsem se, že bych to nevydržel. Vidět, jak si domů vodí holky, jak se někdy nevrátí na noc vůbec... Bylo to sebeprotektivní rozhodnutí a navíc jsme ani jeden neměli brigádu, abychom ten byt i sebe uživili. A pracovat při tak náročném oboru, jaký jsem si vybral, by bylo bývalo velmi nepraktické.

To znamenalo, že měl pořád bydlet ty čtyři domy ode mě, jak to mělo prostě být.