Chlapec, který uměl létat ✓

IX.

Nemohl jsem spát, když jsem přišel domů po prvním polibku, který byl z opravdové lásky. Minimálně z mojí strany. On možná cítil všechno možné, ale nebyl biologicky nebo fyziologicky nastavený tak, aby mohl milovat i on mě. Ne úplně, ne kompletně, ne celistvě. Možná jistým částečným způsobem.

Nespravedlnost světa na mě doléhala, když jsem si uvědomil, že to byla první a zároveň poslední pusa od někoho, kdo pro mě znamenal tolik.

A vyčítal jsem si svá slova, kterými jsem na něj útočil ten okamžik předtím. Jinak to mohlo být naprosto perfektní.

Věděl jsem, že si tohle jednání nezasloužil. To jsem věděl ještě dřív, než jsem to vypustil z úst, ale kumuloval ve mně takový frustrační vztek, že jsem zkrátka musel upustit trochu páry.

Co jsem po tomhle ale mohl čekat? Možná dlouhou pauzu? A měl jsem to zvládnout a přežít?

Moje zmatení nebralo konce. K lidem jsem se choval různě. Obyčejně docela dobře a slušně, ale někdy jsem uměl být vyloženě zlý. Jen na ty, kteří si to ale zasloužili. Vedle něj jsem býval zvlášť opatrný. Ta jeho citlivá duše to totiž nemusela snést a toho jsem se bál. Proč jsem to tedy udělal?

To ale nebylo to úplně hlavní. Proč mě, sakra, políbil? Tohle bylo to, co mi opravdu dlouhou dobu lítalo hlavou. Jaký mohl mít důvod k takovému jednání, zvlášť poté, co jsem ho tak nestydatě urazil?

U Tomáše člověk nikdy nevěděl, co přijde za několik vteřin, natož co by pak mohlo přijít třeba za týden, měsíc, nebo třeba rok.

Uvařil jsem si nad ránem kakao a pozoroval ustupující a postupně blednoucí měsíc. Jak se jitro přibližovalo, obloha měnila barvy z tmavých na světlejší, od karmínově rudé až po oranžovou-růžovou, která se pak postupně měnila v modrošedou. Stále nebylo teplo. Ne venku, vevnitř celkem ano.

Hřála mě vzpomínka na jeho rty. A zároveň mě trochu mrazil pocit nevědomosti.

Pět hodin ráno, to nebyl ideální čas pro takové myšlenky. Nadcházející volný den mě strašil v tom, že jsem neměl pořádný program, který by mě zabavil a odvál myšlenky na něj někam hodně daleko. Musel jsem se smířit s tím, že jednou se stejně budu muset nějak srovnat. Žít. Hledat. Milovat. Rozhodně někoho jiného, než byl ten chlapec posedlý letem.

Z okna jsem viděl i mladé studenty, kteří se vraceli z večerních akcí až ráno, někteří ještě v tu hodinu značně přiopilí, neschopni rovné chůze.

Každý z nich měl nějaký ten příběh. A hlavně nějaký ten důvod, proč se musel natolik opít.

Líbal mě něžně. Jako by to byl jen dotek podzimního větru na mých rtech. Trochu vlhký, to od nadcházející zimy, trochu vřelý a milující, jako šálek čaje, který si člověk dopřává ve svých peřinách, když venku pořádně sněží a skoro nejde elektřina kvůli vichru. Pak byl svěží a plný energie, jako když se na jaře probouzí celý svět. A ukončila to nezkrotná letní vášeň, snad až bouře.

Všechno během několika vteřin, kdy jsme byli propojení v jednoho.

Přemítal jsem nad tím, jestli se už vůbec vrátil domů. Hlavně taky, jestli i on to cítil. Všechno, co se tam prostřídalo. Jaké to bylo.

Jako by se mi naděje vracela, i když byla naivní a planá. Ke štěstí mi to na pár okamžiků stačilo a na ničem jiném přeci nezáleželo.

Život byl krásný, s těmi proměnlivými rty. Ani mě nemusely líbat.