Chlapec, který uměl létat ✓

XVIII.

Jediný důvod, proč jsem to celé přežil, byl odkaz, který mi zanechal, ale který jsem nehodlal naplnit, protože jsem věděl, že už nikdy na světě nebude takový kluk, kterému bych bezhlavě propadl. Zůstal jsem jen pro vzpomínky, které jsem měl a které umřít nesměly. Protože pak by se to mohlo zdát, jako by tu nikdy nebyl a to by bylo... Na to byl až příliš důležitým.

Zasáhlo mě to opravdu nepředstavitelně. Ta bolest byla taková, že se nedala popsat. Vím, že jsem celý dny probrečel, bušil do zdí, netečně ležel... Byl jsem naštvaný na svět. Ale nevím, kolik těch dní bylo. Moje paměť selhávala mírou žalu. Nerozeznával jsem dny a noci. Bylo prostě jen prázdno. A pořád jsem si v hlavě přemítal ty poslední okamžiky. Naše rty spojené v jedny, ta nevinná slůvka, bezděčné plány, které jsme probírali několik chvil předtím, než skočil ze střechy našeho domu. Na místě byl mrtvý a s ním umřela i část mě.

Zanechal mi poměrně krátký dopis, který vytiskl, protože věděl, že jeho písmo bych nebyl schopný přeluštit. Byly v tom věci, které mě zaujaly a byly pro mě nové.

Věděl jsem, že to psal v ten den... V den, kdy roztáhl křídla a odletěl.

Předem se omlouvám za veškerou bolest, kterou jsem ti způsobil a ještě způsobím.

Posledních pár týdnů jsem se snažil vše urovnat. S každým, koho jsem znal. Ale ty jsi byl pro mě oříškem. Neustále jsem to odkládal, protože jsem věděl, že jakmile se dostanu i k tobě, bude to definitivní. To ale neznamená, že jsem to udělat nechtěl. Jen jsem se bál. Ne smrti, ale toho, že už se nikdy neuvidíme, že už prostě nebudeme.

Mnohokrát jsem ti říkal o tom, jak mě štve a mrzí, jaký je svět. Jak lidé trpí nejen kvůli samotné planetě a jejím katastrofám, ale hlavně kvůli sobě samým. Život je krutý. A já to prostě nesnesu. Vždycky jsi sice říkal, že na sebe nemůžu brát váhu celého světa, ale já to nezvládl. Vždy jsem cítil, že je to všechno špatně. Že já jsem špatně. Protože jsem nemohl pomoci. Nemohl jsem to změnit.

Taky jsi mi řekl, že jsem měl být doktorem, abych mohl pomáhat. Jenže doktor svět nevyléčí. Vlastně by to bylo ještě horší, vědět, že jinde jsou tisíce, miliony lidí, kteří trpí ještě víc a já tam nemůžu být. Nemůžu jim pomoci. Nevyléčím jejich rakovinu. Nezbavím je chudoby, aby si mohli dovolit léky a vůbec jídlo.

Bylo toho tolik... A tolik jsem ti toho nestihl říct. Chtěl jsem. Nešlo to. Je spousta věcí, které si s sebou beru do hrobu a u velké části z nich mě to i mrzí.

Díky za všechen ten čas, který jsi mi kdy obětoval. Za všechny rozhovory, za všechna odpoledne, kdy jsme nic nedělali a jen byli. Jsi jediný člověk, který mi v jistých věcech opravdu rozuměl, nejspíš proto, že já rozuměl zas tobě.

Vím, že jsi mě miloval. Celou dobu. A věř mi, snažil jsem se tě milovat zpátky, ale prostě to nešlo. Nejsem nastavený jako ty. Nebo jsem tě tedy miloval. Opravdu hodně. Vlastně jsem tě miloval nejvíc ze všech lidí v celé vesmíru i dál a nikdy nepřestanu. Jsi pro mě nepostradatelný. Od vždy. Jen jsem ti prostě nemohl dát to, co jsi ty potřeboval. Dal bych ti maximálně něco takového, co by se podobalo platonickému, ale to jsem nechtěl.

Celou dobu chci, abys žil. Ale abys žil správně. Chci, aby sis našel mě, ale ve verzi, která ti dá úplně vše. Ne jen část. Ačkoliv to celé asi zní hloupě... Kdybych tu byl, rozhodně bych nechtěl, abys byl s kýmkoliv jiným. Protože správně bys měl patřit mně a já tobě.

Někdy lidem není souzeno. Nebo ne někdy, ale obvykle.

Moje láska k tobě není menší než věčná, ani být nemůže.

Navždy tvůj

~ chlapec, který uměl létat