Chlapec, který uměl létat ✓

III.

Netrvalo mi dlouho zjistit, že já ho mám rád úplně jinak, než on mě. Že jsem na kluky, to jsem věděl od mala, že on je na holky, to mi došlo už snad ve třinácti, kdy se začal otáčet za každou, která se mu sebeméně líbila.

Měli jsme mezi sebou ale takový celkem intimní vztah. Nic fyzického, ale zase to nebylo, jako bychom byli bráchové, jak se tak říká. Občas mi přišlo, že jsme měli normální vztah, akorát bez vyjadřování lásky a sexu.

Miloval jsem, když mi zavolal třeba o půlnoci a sdělil mi nějaký svůj naprosto šílený nápad, který jsme rozebírali do tří do rána a potom se po cestě do školy vzájemně proklínali, že ani jeden z nás nebyl schopný nějak rozumně položit telefon.

Celou střední jsem byl v podstatě nevyspaný hlavně proto, že mě zahlcoval myšlenkami. Pořád bylo co si říct, pořád bylo něco nového, ani nezáleželo na tom, že jsme to často prožívali spolu.

Působilo to až platonicky. Občas bych přísahal, že si myslel: „Kdybys byl holka, šel bych do toho, ale ty jsi kluk a já jsem hetero a ty dost možná taky."

Spousta lidí si myslela, že jsme pár. Mně to lichotilo a jemu to bylo jedno. To právě proto, že jsme byli tak často spolu. Tomáš ale nezřídka dokazoval, že ho ženy přitahují, takže okolí bylo nakonec jen zmatené a po čase to vždy nechalo být.

O tom, koho preferuju, jsme se nikdy nebavili. Bylo mu to celkem jedno. Sám se do vztahů nehrnul, byl tak zahlcený svými věcmi, že kdokoliv další, kdo by s ním měl sdílet život, by byl jenom zátěží a dalším kusem nepořádku v tom jeho chaosu.

Vždy říkával, že láska je až pro dospělé, že pro děti jsou sny.

Vlastně měl pravdu, jako obvykle.

Na to, jak se mohl zdát nevyzrálý, toho o životě věděl hodně. Nebo to nevěděl, ale prostě to jen svým způsobem chápal.

Byl přemýšlivým typem. Často jsem si z něj utahoval, že nadměrně přemýšlí i nad svým nadměrným přemýšlením a on se jen pousmál a odpověděl mi, že kdyby takový nebyl, nikdy bychom neměli tolik plánů. Častokrát jsem pak namítal, že byly jen plané, nad čímž on mávl rukou a řekl, že i tak se to počítá a mám být potichu. Potřeboval přeci přemýšlet.

Ticho také zaujímalo tak nějak velkou část našeho společného času. Obvykle jsme ale něco dělali, třeba pomáhali v domácnosti, dělali školu, ale někdy jsme jen tak leželi, koutkem oka sledovali nezáživné pořady v televizi a do toho se nechali unášet myšlenkami. Naši to označovali jako „dost nudné odpoledne nebo večer pro dospívající mladíky", nám to ale stačilo.

Vlastně jsem tomu i dával přednost před tím, než abychom šli někam na celou noc do klubu. On se tam totiž pokaždé ztratil, s nějakou začal flirtovat a i přes to, že jsem věděl, že nikdy nemůžeme být spolu, to bolelo. Takovým tím nenaplněným způsobem. Žárlil jsem, ačkoliv jsem neměl proč. Možná to tušil, možná ne. Nikdy se nezmínil.

Jen ty jeho oči prozrazovaly mnohokrát tolika věcí...