Chlapec, který uměl létat ✓

XIII.

„Jak dlouho už se vlastně známe?" zamračil se při přemýšlení. „To už je hodně dlouho."

„Od první třídy."

„Jo?"

„Jo. Přisedl sis ke mně do lavice. Takže jsme se museli začít bavit a zůstal jsi mi na krku."

„No vidíš. To už si ani nepamatuju. Poslední dobou hodně zapomínám. Je hodně novinek a tak prostě..."

„Chápu. To není tak důležité vědět, jak dlouho už mě máš ve svém životě. Důležité je vědět, že se Honza v noci opil ze čtyř piv, protože asi rok neměl ani kapku alkoholu a ještě ten den ani nejedl."

„Nechtěl jsem se tě dotknout."

„V pohodě. Nejsem taková citlivka."

Nevadilo mi, že si to nepamatuje. Nebyla pro mě důležitá minulost, ale přítomnost. Tedy na naši pusu jsem vzpomínal velmi rád, i když mi to způsobovalo duševní muka.

„A už sis někoho začal hledat?"

„Vlastně jo. V pátek večer jdeme do nějakého klubu s jedním klukem a vypadá to celkem slibně. Nezdá se mi, že by to byl idiot."

„To zní lépe než cokoliv předtím. Rozhodně ti držím palce," pozitivně se na mě usmál, až jsem mu to musel oplatit.

Ani jsem nevěděl, proč jsem na to tomu klukovi kývl. Prostě jsem impulzivně odepsal „jo", než jsem se stihl pořádně rozmyslet, jaké by to mohlo mít dopady na můj neexistující milostný vztah s Tomášem. A taky už mě nebavilo být na všechno sám. Jistě, měl jsem ho, měl jsem nějaké kamarády. Ale to není vztah. Ten nemůže být ničím nahrazen, stejně jako kamarádství nesmí být opomíjeno.

„Díky. Jsem rád, že mi konečně někdo padl do oka. A vypadá to, že si to užijeme."

„Tak nezapomeň na kondomy," zdvihl výhružně prst a zasmál se, když jsem zakoulel očima. „Sice ti neotěhotní, ale aspoň nedostaneš žádnou ošklivou chorobu."

„Tenhle nevypadá, že by střídal kluky jako ponožky."

„To ani netvrdím. Ale nikdy nevíš," pokrčil ramenem a bez dalšího zájmu si nabídl brambůrek.

Dlouze jsem se na něj zadíval a pořád to v něm bylo. Nebyl v pořádku, ale pokaždé, když jsem se snažil na to upoutat pozornost, plynule mě odvedl jinam. Nevěděl jsem, jestli to dělal schválně, ale každopádně jsem to tak nechal. Kdyby chtěl, mohl mi to říct sám, kdykoliv ho napadlo. Měl na paměti, že já tam byl pro něj kdykoliv. Stejně jako on pro mě.

Jen já doufal, že tam bude i jinak.

Ten smutek byl hodně dobře skrytý. Až mi přišlo, že se neustále hlídá, aby jeho maska nepovolila ani na zlomek sekundy. Nikdo jiný to poznat prostě nemohl. Nikdo neznal jeho oči jako já. Ty pohledy. Poznal jsem cokoliv.

„Měl jsi tehdy naprosto příšernou košili s medvídkama, jo. To si pamatuju," promluvil najednou.

„Asi tě nechápu? Nemám košili s medvídkama!"

„V té první třídě. Když jsme se poznali. A pak jsi měl jakési hnědé kalhoty a hrozně jsi šišlal. Neuměl jsi říct „r". S tím trochu bojuješ do teď, co?"

„No vidíš. Tak si pamatuješ aspoň něco, to není zlé."

„Asi ne až tak, jak jsem si myslel, no."