Chlapec, který uměl létat ✓

XVII.

Promítal jsem si to. Jeho hebké rty, které si něžně podmaňovaly ty mé. Byl to polibek...trochu zkoumavý. Nepoužíval jazyk, ostatně to se mi k němu ani nehodilo. Nebo se to možná nehodilo k nám oběma dohromady. Jen vtahoval moje rty mezi své hebké polštářky malinové barvy, jen se občas dotkl svými zuby a lehce skousl. Tak koketně, hravě.

Už to nebylo na zkoušku. Bylo to tolik žádostivé. Procítěné. Jako by do toho chtěl nakumulovat všechny city, které v něm byly. A povedlo se mu. Měl jsem pocit, že mu snad vidím skrz na skrz všude. A dělal jsem, co jsem mohl, abych mu to oplatil. Jako bych mu tím chtěl říct, že celý můj život je v podstatě jedna velká lež, protože jediná pro mě podstatná pravda bylo to, že jsem ho miloval. To ani nebyla láska, bylo to něco hlubšího, možná se mi to jen zdálo, protože jsem toho o takových citech úplně mnoho nevěděl.

Dal bych obě ruce do ohně za to, že to věděl. Že to přijímal a snažil se mi dát najevo, že v něm něco takového také je.

V oparu zamilované mlhy jsem otevřel oči, abych zjistil, že už je slunce vysoko na nebi, že mě hrozně bolí záda ze země a v neposlední řadě to, že jsem zůstal na místě sám.

V ruce jsem stále svíral dalekohled, skrz který jsem se díval v noci těsně předtím, než jsme se políbili.

Tomáš tam nebyl. Jeho taška tam také zůstala. Zavrtěl jsem hlavou nad jeho nezodpovědností a sbalil obě dvě ponechané věci dovnitř. Ta deka voněla po něm. Toho jsem si všiml, když jsem ji skládal, aby se mi nějak vešla do zavazadla.

Snažil jsem se mu volat, ale nebral mi to. To bylo pro něj typické. Když chtěl, sebral se a prostě odešel pryč, jako by se nechumelilo, jako by mě tu nikdo nemohl najít a udělat se mnou Bůh ví co.

Zamířil jsem domů. Nepochyboval jsem, že až přijde na to, že mu chybí věci, tak se ozve. Dalekohled byl jeho pravděpodobně nejcennější majetek, z hlediska tedy citové hodnoty.

Možná jen zpanikařil, napadlo mě. Líbat muže pro něj přeci jen nebylo úplně typické, možná byl ve skrytu duše pořád zmatený. Třeba cítil něco, s čím se nemohl pořádně srovnat, ale už věděl, že to chce.

Hřejivá vlna pronikla skrz na skrz mým srdcem, byla to krásná představa, že by mi něco mohlo konečně vyjít. Jako něco, po čem jsem opravdu toužil.

Obratně jsem pootočil klíčkem ve vchodových dveřích našeho domu a vyběhl do šestého patra. Nabilo mě to energií, bolest v kříži jsem prakticky nevnímal. Do bytu jsem až vtrhl, kamarádův majetek odložil na botník, obuv jsem z nohou skopl pryč, ostatně jako obvykle.

Podíval jsem se do odrazu zrcadla. Vypadal jsem jinak. Vypadal jsem víc jako on v noci. Šťastně. Tak spokojeně. Plný energie, zkrátka zamilovaný tak, jak se to píše v knihách a hraje ve filmech. Nevěděl jsem, proč, ale usmíval jsem se. Neustále. Ani mi nevadil můj pihatý nos, v té kupě emocí jako by se každá věc, kterou jsem považoval za nedokonalost, ztratila.

Šel jsem do kuchyně pozdravit rodiče. Neměli rádi, když jsem se vracel až ráno, ale u Tomáše to byla výjimka, s tím tak nějak počítali a ani mi to neměli za zlé, protože ho dobře znali.

Byl jsem překvapený, když tam nebyli sami. Seděli u stolu společně s Tomášovými rodiči.

Zvesela jsem je pozdravil, načež mi docvaklo, že je něco opravdu špatně.

Kdybych věděl, že ten polibek bude to poslední, co s ním prožiju, už nikdy bych ho líbat nepřestal.