Chlapec, který uměl létat ✓

VIII.

„Jmenuje se Lucie."

„Takže jsi ji oslovil."

„Náhodou. Zapomněla si ve třídě sešit. Trochu jako z blbé romantické komedie pro puberťáky."

„To asi jo."

„Ale chápeš to? Lucie. Jako Hvězda."

„Pěkný."

Takže už věděla, že existuje. Mé nejistoty sílily. Už jsem nebyl schopný ho tak často vídat, ale nemohl jsem si to zakázat. Přistihl jsem se, že s ním naopak trávím více času.

Když se uzdravil, začali jsme chodit na večerní procházky ven. Pozorovat noční nebe, to byla taková naše specialita.

Jednou mě vzal do lomu. Bylo to tam takové... Tomášovské. Naprosto tam zapadl. Voda se třpytila a plaval v ní odraz toho téměř úplňku, který se nám tyčil nad hlavami. Hladina jako by byla tak trojnásobně posetá hvězdami proti nebi.

Nemohl od toho odtrhnout zrak.

„Někdy sem chodím. Když je takovéhle počasí. Nikdy jsem ti to asi neříkal, hmm?"

„Ne, to určitě ne."

„Dobře se tu přemýšlí nad mým přehnaným přemýšlením a tak."

„To chápu."

„Je to velmi speciální místo. Však se na to podívej. Nepřijde ti, že ta voda je jako vstup do jiného světa? Ty jsi astrofyzik. Řekni mi něco o vesmíru. Chtěl bych letět do vesmíru," nasadil svůj hluboce snící výraz a já věděl, že mu v hlavě běhají myšlenky jen o tom, jak by sám, bez jakéhokoliv stroje, nejradši plachtil vesmírem a kochal se jeho různorodými obrazy.

Řekl jsem mu několik poznatků, které jsem stačil zatím pochytit ve škole a pamatoval si je. Stačilo mu to ke spokojenosti, to už jsem na něm dávno dokázal poznat.

„Možná, že nějaká z nich je Lucie. Co myslíš?" přerušil mě pak. Tuhle otázku jsem nečekal. Chvíli jsem nevěděl, co odpovědět, nakonec jsem se rozhodl pro pravdu.

„Já nevím. Možná. Můžeš si hvězdu koupit. Pojmenuješ si ji a už to tak zůstane na věčnost. Moje sestřenka takhle jednu dostala. Pojmenovala ji po svém oblíbeném zpěvákovi. Shodou okolností ho začala asi půl roku potom nesnášet. Puberta."

„Možná bych ji pojmenoval spíš po tobě než po ní. Tebe znám dýl."

„To je...milý. A dost divný."

„Já bych řekl, že teplý. Jako ty."

„Uhm..."

„Vím to už dávno. Zklamal jsi mě. Budeš jedna z těch trochu míň svítivých hvězd."

„Protože jsem ti to neřekl?" obával jsem se jeho reakce. Chtěl jsem mu to říct tolikrát, ale nikdy mi nepřišlo, že by byla ta správná chvíle a že by o to snad měl zájem. Věděli to rodiče, někteří jiní kamarádi, ale on ne, respektive ne ode mě.

„Ne. Protože se zahazuješ s ubožáky na jednu noc. Přitom máme lásku. Nehledáš snad lásku? Měl bys. Láska je všechno."

„Láska bolí. Sám jsi to říkal."

„To ale neznamená, že nestojí za to. Měl by sis víc vážit života a hlavně lásky. Měl bys to brát víc vážně."

„Abych skončil jako ty? Přemýšlet o přemýšlení a denně čučet jen tak do hvězd?" zavrčel jsem na něj. Nic neříkal. Já taky ne. „Promiň, přehnal jsem to."

„Ano, to jsi přehnal," přikyvoval.

„Už se to nestane."

„Já vím. Ale radši běž domů. Nechci tě tu, chci být sám," řekl. Jeho upřímnost mnohokrát bolela, byla surová a neotesaná.

„Fajn. Tak zatím..."

„Ale než půjdeš, udělej pro mě jednu věc."

„Hm?"

„Polib mě."