Chlapec, který uměl létat ✓

XIV.

Po několika týdnech, které se táhly jako zahřátý tvrdý sýr, jsme spolu zase byli venku v noci. Vytipoval si totiž nějaký speciální večer. Měsíc měl mít jinou barvu a on potřeboval ukojit svoji obsesivní touhu po tom, aby to viděl. Protože to byl měsíc. Protože to byla noc. Protože to bylo v lomu. A já měl podruhé v životě to štěstí tam jít s ním a pozorovat jeho uchvácení vesmírnými objekty.

„Nedávno jsem viděl, jak by to vypadalo, kdyby některé planety byly stejně blízko jako právě měsíc. Úplně mě to ohromilo. Je škoda, že to tak není."

„Musíme brát to, co je."

„To je pravda. Na světě je docela krásně."

„Ale jo, co by nebylo?"

„A jak jsi na tom s tím svým?"

„Jsme v pohodě. Vídáme se celkem dost. Většinou odpoledne a večer, když má po práci a já po škole. O víkendech jezdí obvykle domů, tak tam jsem byl zatím jen jednou. Nechci se jim cpát do rodinné idylky. Stačí mi ho vídat u něj na bytě nebo někde."

„To je super. A jaký z toho máš pocit?"

„Já nevím. Je to můj první vztah takhle. Nevím, nemám to s čím srovnat."

„Ale láska se přece nemusí srovnávat," zavrtěl pohoršeně hlavou.

„No jasně, že nemusí. Ale já to jinak asi v životě prostě neumím."

Byli jsme ticho do té doby, než jsme dorazili na „naše" místo. Potom to prolomil.

„Jsi můj nejlepší přítel, hm?"

„Předpokládám, že ano, pokud to měla být otázka."

„Spíš takové konstatování."

„A proč mi to říkáš, když to oba víme?"

„Já nevím, nikdy to ani jeden z nás neřekl nahlas. A přitom se známe tak dlouho a máme toho tolik za sebou."

„Někdy není třeba to říkat."

„Jo, to je pravda. Někdy je lepší mlčet."

„A ty si myslíš, že tvůj vztah je to pravé?"

„Asi."

„Asi?"

„Nemám to taky s čím srovnat, ale myslím, že ano. Proto je lepší říct, že asi."

„To je dost vyhýbavá odpověď."

„Svým způsobem asi jo."

„Asi."

„No tak promiň. Uvidíme, co bude dál."

„Vidím jen měsíc. Takový, jaký jsem ho ještě neviděl."

„Já kdysi jo. Když mi bylo asi tak pět, možná jen čtyři, byl jsem u babičky přes noc a večer jsem koukal z okna, protože ten měsíc byl naprosto obrovský a oranžový. Nikdo z nás to nechápal."

„A od té doby jsi tím tak posedlý?"

„Možná. To už nevím."

„Nedivil bych se."

„Ale chtěl bych k němu letět. A aspoň na chvíli se ho dotknout. Jenom jemně. Chtěl bych se z něj dívat na Zemi a myslet na to, co asi tak děláš ty nebo Lucka. A chtěl bych taky myslet na to, jak malý ten svět je a jak snadno by se z té dálky dal celý uzdravit.

Myslíš, že bych se mohl dotknout měsíce, kdybych umřel?"

„Ne. Když umřeš, tak nebude nic."

„Ale to já si nemyslím."