Chlapec, který uměl létat ✓

VII.

Na své ustálené podobě střídal tolik masek, že bych je nedokázal spočítat. Někdy si byl neochvějně jistý svým jednáním, jindy se tvářil jako nezranitelnější kotě na světě. Míval dny, kdy byl zázrak, že na pár minut mlčel a pak také dny, kdy jsem z něj stěží dostal pozdrav.

Ať už to bylo jakkoliv, byl extrémní.

Nedlouho poté, co se mi svěřil ohledně svého vášnivého vzplanutí, onemocněl. Dostal jakousi zmutovanou chřipku a musel ležet doma v posteli, popíjet teplý čaj s medem a citronem po litrech, potit se v chundelatých svetrech.

Nudil se. Stěžoval si, že nemůže lézt v noci po kopcích a pozorovat hvězdy, že nemůže šplhat po skalách a přemýšlet. Nemohl ani na angličtinu, aby ji potkal. Říkal jí docela otřepaně „Hvězda", jelikož na první hodině tehdy v září nebyl, a tak pořádně neznal její jméno. Prý zářila dostatečně na to, aby si to jméno zasloužila. Dál jsem ho utnul a spíš se zeptal, jak se má on sám o sobě.

„Jak bych se tak mohl mít?" oplatil mi otázkou. „Hořím, nejen touhle nemocí, ale i tou bolestí. Že prý má člověk pro okusení největší životní bolesti vyčkat několik minut poté, co u je nejhůře. Myslíš, že už jsem v tom stavu?"

„Myslím, že ne."

„Já vím. Máš pro to naprosto racionální vysvětlení. Ale jen mě nech žít v pocitu, že pro jednou trpím."

„Dobře."

Nevěděl jsem, proč by chtěl trpět. Já vlastně trpěl každým dnem, který jsme trávili spolu v nemohoucnosti ho políbit, natož se mu vyznat z citů. Kdybych to udělal, mohlo by to znamenat naprostý konec našeho přátelství, které jsem si cenil natolik, že nic nestálo za jeho zničení.

Občas se taky začínal ptát na to, jestli jsem na někoho nenarazil. Zarytě jsem mlčel o něm, protože to nešlo a zároveň jsem si uvědomoval, že ostatní život mi celkem protéká mezi prsty.

Moje obsese byla z jedné strany naprosto nekontrolovatelná.

Panicem jsem ale už dávno nebyl. Ten první sex rozhodně nebyl z lásky, byl spíš z potřeby. Myslel jsem jen na to, že to není ten cizí kluk, ale Tomáš a nebylo to tak špatné.

Hledal jsem jen fyzickou úlevu, v tom duševním souznění mi naprosto vyhovoval on. Takže jsem se jednou za čas přes teplou seznamku domluvil s nějakým klukem, který hledal to stejné a bylo to.

To i ti kluci se víc zajímali o to, proč jsem sám. Tvrdili, že jsem hezký, atraktivní, že je až k podivu, že mě ještě někdo neulovil. Žádnému jsem to kruté tajemství nesvěřil. Většinou jsem jen řekl, že jsem měl asi prostě smůlu a že jsem zrovna ani nikoho na vážno nehledal, protože mě čekala spousta práce ve škole a podobně.

Někde v koutku mysli a své duše jsem si totiž představoval, že to pro mě dopadne dobře. I když jsem se vždy káral, rozumně si to vyvracel. A od té doby, co mi řekl o Hvězdě, jsem doufal méně a méně... Až jsem nakonec byl v depresi, aniž bych ti to napřed uvědomoval.

Došlo mi to, když se mě lidé kolem hromadně ptali, jestli mi něco není. Taky když se ozval Tomáš.

„Poslední dobou jsi nějaký nešťastný."