Chlapec, který uměl létat ✓

X.

Když jsme se po třech dnech viděli, choval se trochu odtažitěji než obyčejně, ale i tak jsme skončili doma u filmu, který teprve dávali v kinech, já seděl opřený o jeho rameno a on ležérně o bok sedačky. Každou chvíli si prohrábl vlasy, které už pomalu přerůstaly jejich typickou délku.

„Pozval jsem ji ven."

Konečně upustil tu nervozitu, kterou v sobě nesl celou dobu. Myslel jsem, že je to z něčeho jiného.

„Takže jdeme zítra na rande," upřesnil ještě.

Ledabyle jsem pokýval hlavou na souhlas, jakože rozumím. Tupá bolest se znovu ozvala.

„Nic mi k tomu neřekneš?"

„Já vím. Co bych měl říkat? Vezmi ji někam, kde se jí bude líbit, a až přijde na věc, nezapomeň kondom?" pozvedl jsem obočí a podíval se na něj.

„Nehodlám s ní spát na první schůzce."

„Po první schůzce," opravil jsem ho.

„Ani po."

„Technicky vzato to první schůzka nebude. Vídáte se ve škole. Tak o co jde?"

„Proč chceš, abych se s ní vyspal?"

Protože bych tě pak mohl nenávidět.

„Nechci. Jen říkám. Pokud je fakt tak hezká, tak se něco stát může. Protože ty jsi taky hezký. Kdyby ne, nikam by s tebou jít nechtěla."

„A ty si myslíš, že jsem hezký?"

„Ale jo," pokýval jsem. „Nejsi desítka, ale osmička třeba jo."

„Ty jsi tak devítka."

„Díky."

„Přemýšlel jsem, že bych ji vzal do města. Něco se tam teď má dít..."

Snad hodinu jsme probírali jeho plány. Začínal jsem být až otupělý. Nebylo možné, aby ho nechtěla, stejně jako on nemohl nechtít ji. Mluvil o ní tak zaníceně. Jako by se snažil přenést svoji zamilovanost až na mě.

Vždycky jsem ve skrytu své duše věděl, že to jednou přijde, ale nebyl jsem připravený na to, že to bude tak brzy.

Jednoho dne jsme se třeba měli rozdělit a už nedat dohromady. Naprosto odtržení. To ani jeden z nás nevěděl, rozhodně ne v těch dobách. Ale myslím, že jsme oba doufali, že se to nikdy nestane.

„Měl by sis někoho najít," nabádal mě. „Vždyť kolem je spousta gayů. Určitě. Já tedy nevím, ale myslím, že jo."

„Ale jo, je jich dost," dal jsem mu za pravdu. „Někteří jsou i celkem...milí a slušní. Ale ještě jsem prostě nenašel, co bych hledal. Ani z jedním z nich si nedokážu představit nějaký obyčejný vztah, natož abych s ním vydržel třeba po zbytek života. Jsou moc... Já nevím. Moc..."

„Chápu. Taky jsem ji potkal až teď. Asi není kam spěchat. Máme před sebou skoro celou školu ještě. Je moc brzy na to se usadit, pokud to nepřišlo."

„To máš pravdu. Nemám ani byt, nic."

„Ale moc bych ti to přál. Abys byl šťastný. Občas mi moc šťastný nepřijdeš."

„A to jako ke štěstí nutně potřebuju nějakou tu tvoji opěvovanou lásku?" zeptal jsem se.

„No samozřejmě!" vyhrkl. Podíval se na mě jako na naprostého idiota, který nechápe základní životní principy.

„Bez lásky to není kompletní. A bez toho prostě štěstí není. Aspoň tedy myslím. Ale tak obecně se to říká a píše, že láska je dost podstatným faktorem, který ovlivňuje naše štěstí."