Chlapec, který uměl létat ✓

XV.

Dlouho jsme se neviděli. Bylo to až zvláštní, že jsme bez sebe vydrželi takovou dobu. Každým dnem jsem se snažil zabavovat víc a víc. Drásalo mi duši, že jsem o něm skoro nic nevěděl. Poslal mi občas jen nějakou zcestnou zprávu, nic víc.

Nebyl jsem zvyklý na to, že se může stát, že u mě nebude, když budu chtít. Realita byla bolestivá. Přistihl jsem se často ve svém vysněné alternativním světě, kde jsme byli v lomu a líbali se.

I přítel si toho všiml, že jsem tak nějak mimo, což v něm probudilo stovky otázek.

„Dlouho ses neviděl s tím... Tomášem. Pohádali jste se?"

„Uh...co?" vytrhl jsem se násilím z přemýšlení o kamarádovi.

„Že jsi mi dlouho nepovídal o Tomášovi a neviděli jste se. To je divný. Jste ok?"

„Ale jo, jsme. To je celkem normální, že se sebere a není o něm nějakou dobu vůbec vědět."

„Je to zvláštní člověk. Už z vyprávění a i jak jsme se jednou potkali. Přišlo mi, že se mu moc nezamlouvám."

„Hm, tak to ale bude jeho problém, ne náš, ne?"

„Asi. Jen je blbé nevycházet s kámošem od přítele, nic víc," políbil mě do vlasů a opřel se mi o rameno. Znovu jsem přestal vnímat.

Měl pravdu. Vlastně naposledy jsme se viděli zrovna v ten den, kdy jsem pak měl sraz s přítelem. Tvářil se jinak, divně. Kdybych ho neznal, řekl bych, že žárlil. Ale spíš měl jen blbou náladu a něco na něm se mu nelíbilo. Mohlo to být cokoliv. Od toho, že to není perfektní holka, po to, že není tak zdánlivě inteligentní jako on sám nebo já.

Snažil jsem se dělat, že mi na tom nezáleží. Ale i při výběru partnera jsem pociťoval ten tlak nezklamat ho. Neudělat chybu, vybrat si správně. O to víc mě bolelo, že jsem to nejspíš pokazil a přece mi bylo se současným milencem dobře.

Nebyl to Tomáš. Byl vlastně jeho pravým opakem. Asi jsem se instinktivně snažil vyhnout někomu podobnému, abych nebyl v těch bolestech. Nepomáhalo to. Trhalo mě to zevnitř. Taková neviditelná síla, která mi mačkala orgány a potom si je stahovala k sobě – ven z mého těla.

Občas to vyústilo až v apatii. Bylo mi to jedno. Necítil jsem nic. Ani tu bolest, kterou mi způsoboval. Nemohl jsem se litovat, nešlo to. Nemohl jsem zamilovaně snít o dobrých koncích v lomu pod hvězdami a zářivě pomerančovým měsícem.

Nakonec nešlo vůbec nic. Dostihovala mě pomíjivost celého života, který já měl, podle všech ukazatelů, strávit v neštěstí se srdcem, které se hroutilo a bilo jen proto, že k tomu mělo elektrické impulzy.

Vlastně jsem s ním nepotřeboval chodit. Nepotřeboval jsem polibky, doteky. Nepotřeboval jsem sex, ani žádnou oficiálnost čehokoliv. Potřeboval jsem jen vědět, že mě miluje. Jen tak vnitřně. Že mě miluje víc než cokoliv na světě. Že nikdy nedá přednost nikomu jinému.

Chtěl jsem mu patřit, zároveň jsem ho chtěl vlastnit.

Byl jediným člověkem, u kterého mi nezáleželo na ničem jiném, než byla duše.